Dlouho jsem byl pod vlivem davu, který Michaela Schumachera nemá rád. Pak jsem u televizoru pochopil, že takových závodníků nebesa moc nerozdala. Dostal mě jeho výkon ve Velké ceně Maďarska 1998.
Na divanu mi seplo to, co píšu výš. Tenkrát u Budapešti se svou formuli nejel, ale doslova létal. Pocítit to, poznat to skrzeva televiziní obrazovku, to se nestává každý den, byl to pro mě velmi silný zážitek…
Fotografie Michaela (i ty ostatní) je z mé milované Monzy, v září 2006. Autodromo di Monza, už jen ten zvuk slov, když to povíte nahlas… Schumi se loučil. S kariérou. S Itálií. S Ferrari. S tifosi… Bylo narváno jako při Velké ceně. Tehdy jsem pracoval v Deníku Sport a ze severu Itálie jsem měl přivézt hodněstránkovou fotoreportáž do pátečního magazínu Volno. Kolegové z celého světa. Tlačenice. Lokty. Vřískot fanoušků i formulí. Než Michael tu svou rudou raketu nakopl, aby udělal pár koleček pro své arrivederci, políbil ji. Jen jednou. Jako já stihl jen jednou zmáčknout spoušť.
Teď je Michael v umělém spánku. Po prosincovém pádu na lyžích. Pořád na něj myslím a přeju si, aby byl zase v pořádku. Byl nejen fenomenální závodník. Díky své profesi jsem mu byl několikrát nablízku a stačilo pozorovat jeho chování, reakce, stisk ruky či pohled do očí. Je to citlivá a zároveň silná bytost.
