Na území trojské botanické zahrady a v jejím okolí žije spousta toulavých koček. Moje sestra kromě svých domácích koček, které jsou momentálně tři, krmí již řadu let i kočičí "bezdomovce". Některým lidem v sídlišti se její počínání nelíbí. Tvrdí, že na jídlo chodí potkani, ale my jsme přesvědčeny, že díky kočkám tam naopak potkani nejsou. Hned po listopadu chystali lidé v rámci úklidu na kočky razii. Zachránilo je jen to, že jsem vyvěsila v domě ceduli, že pan prezident Havel má kočky rád a oni by jim chtěli ublížit.
Vidina hladových koček a nemožnost se o ně postarat se mi dlouho promítaly do spánku. Ten sen mě pronásledoval s neústupnou pravidelností. Vcházela jsem do zahrady a náhle se z křoví vynořovaly kočky, spousta koček, kterým jsem neměla co dát. Probouzela jsem se se zahanbujícím pocitem. Proč se mi to zdá, vždyť se o kočky starám?
V posledním desetiletí, když se poněkud zlepšila má finanční situace, jsem začala jezdit na dovolenou. V Tunisu byla spousta opuštěných koček. Místní lidé jim jako oblíbeným Mohamedovým zvířatům neubližovali, ale také se o ně nijak nestarali. Nosila jsem jim zbytky svého jídla z hotelu, ale to zdaleka nestačilo. V místních obchodech jsem krmivo pro kočky neobjevila. Když jsem jela na Krétu, bylo to obdobné. A tak, když jsem se následně vypravila na Kos, vezla jsem s sebou balení suchého krmiva.
Brzy po příjezdu jsem se vydala autobusem do hlavního města. Těsně u archeologického naleziště byla opuštěná, zarostlá zahrada. Náhle jsem stála uprostřed svého tolikrát se opakujícího snu. Ze všech stran se sbíhaly kočky a já jsem je nakrmila dosyta. Bylo mi jasné, že jsem jim pomohla jen jednorázově, ale i tak jsem odcházela se zvláštním pocitem úlevy. Musela jsem jet na řecký ostrov Kos, abych tam odčinila nějakou svou dávnou vinu? Máte právo myslet si o tom všem své. Ale od té doby mě už ten "kočičí" sen nepronásleduje.
