S kočkou i bez kočky

Ano, už dávno jsem pochopila, že mě moje kočka nerespektuje, ale vím, že mi důvěřuje, že jsem její člověk. Když mi vyskočí na klín a podívá se mi moudře do očí, vím, že je jí se mnou dobře. A to mi vlastně stačí.

Je zajímavé, jak často bývá člověk konfrontován s tím, čemu se vyhýbá. Nikdy jsem netíhla k psům ani ke kočkám. Psů jsem se bála a lísání koček mi nebylo příjemné. Pak jsem od náhodné známé dostala jako dárek kočku z polodrahokamu jako přívěsek s komentářem, že jí připadám jako egyptská kočka. Nevěděla jsem, jestli se mám cítit dotčeně nebo poctěna. Teď mám hned tři kamarádky, u nichž se setkávám s různými kočkami. Jejich lísání mi vadí jen tehdy, když mám na sobě něco tmavého a ony pouštějí světlé chlupy. To se ke mně lísají nejraději. :-)