Části dědiny, nebo chcete-li vesnice, její okolí, rybníky, potoky, samoty, ta místa mívala název, který jim opravdu slušel a zaplaťpambu sluší mnohdy až dodnes. Třeba Vystrkov. To bylo místo uprostřed polí a na okraji s lesem, kde byl dvůr, tedy selská usedlost se vším, co k ní patří. Chodili jsme tam jako ogaři a byli jsme vítanou návštěvou, protože jsme přinesli novinky, co se děje na dědině, povykládali, který sedlák už začal sklízet obilí, že sousedé utopili tři koťata a nechali si jenom jedno, Gustu Macháňa pustili z vojny a bude se ženit a kolikrát jsme si i něco vymysleli, aby toho bylo víc.
Prase do chudobince
Ale toto je pravda. Historku povyprávěl Pepin. „V chudobinci dostali půl prasete. Jak se to mohl stát? Strýc Řimák ho vyhrál v kartách na Pavlištíkovi a vedl ho na provaze domů. Před chlívkem si Pavlištík mnul bradu a kolem něho poskakovala Pavlíštěna a nadávala mu, co do něho vëšlo. „Tož co vřéskáš“ opíral se Pavlištík o dvířka chlívka, "šak je to poprvej, co sem prohrál prasa.“ Než se nadál, pár mu vlepila a zeptala se, kde je ten jejich cap, který tak dobře vydělával. „Takej u Řimáků, ty sviňo“ připomínala další prohru před půl rokem. „Šak smrděl přes celú dědinu“ nenechal sa Pavlištík a raději se vrátil do hospody.
Hned druhý den strýc Řimák udělal zabíjačku a půlku prasete odvezl do chudobince. Trochu jej hryzlo svědomí, že tak lacino k němu přišel. V chudobinci nestačili ani poděkovat a už se z kotle kouřilo a libá vůně přiměla kolemjdoucí, aby se ohledli, co se to v chudobinci děje.
Hospodyně z Vystrkova pochválila Pepina za pěkné vyprávění, pro všechny donesla pro každého pořádný krajíc z pětikilového pecnu chleba a půllitrák mléka, na kterém byla smetana na prst tlustá. "Přiďte zas" volala za nimi a ogaři ty tři kilometry, které je čekaly na cestě k domovu, využili k nařezání pěkně rovných lískových prutů, ze kterých zítra po škole budou dělat luky. Nakonec se pohádali o to, kdo půjde k řezníkovi pro ovčí střeva, aby bylo z čeho udělat tětivu. Věděli už, že u řezníka není nic zadarmo. Když posledně potřebovali trochu koňské krve, aby si mohli natřít obličej jako Apači a být tak neporazitelní, museli mu třikrát pomoct se skládáním masa, buřtů, salámů a vnitřností na pajšl /mňam/. A kdoví, co to bylo za krev, účinek byl mizerný.
Samota Lapač
A nejenom Vystrkov byl pěkný název, který zdobil dědinu a její okolí. Byla tam třeba Kašpárka, Panské, Sedliska, Daní lúka a Lapač.
Lapač byla rovněž samota a stojí tam dodnes. Ze střechy jí trčí televizní satelit, ale jméno jí nikdo neodpáral, ani čas, ani původ názvu. Pověst o ní se trochu přiživuje na historkách o Bábinském a Leciánovi. Kdo by to nevěděl, byli to asi nejslavnější naši lupiči a vrahouni, první v devatenáctém a druhý ve dvacátém století. Na Lapači prý bylo loupežnické hnízdo a bohatí sedláci, měšťané a různí zbohatlíci ze širokého okolí se třásli strachy, aby nebyli polapeni a obráni loupežníky z této samoty. Když c.k.policie úkryt objevila a ptáčky umístila do klece na brněnském Špilberku, lidé začali opuštěnému stavení říkat Lapač. Jak jsem koupil tak prodávám. A na prodej mám dalších pár titulů.