Velkokapacitní dopravní letadlo DC-10 bylo na počátku 70. let pýchou americké továrny McDonnell Douglas, elegantní třímotorový stroj pro až 380 cestujících slavil u aerolinek úspěchy. Nikdo ze spokojených pasažérů přitom netušil, že konstruktéři při navrhování letounu zvolili nevhodný způsob uzavírání nákladových vrat. A zdánlivá drobnost způsobila jednu z nejtragičtějších leteckých nehod, která si 3. března 1974 u Paříže vyžádala 346 lidských životů.
Společnost Turkish Airlines zařadila první dva letouny DC-10 do své flotily na konci roku 1972 a nasadila je mimo jiné na prestižní spojení Istanbulu s Londýnem, které mělo mezipřistání ve francouzské metropoli. Osudnou březnovou neděli tureckým letadlem cestovalo z Paříže mnohem více lidí, než bylo obvyklé. Desítky britských ragbyových fanoušků, kteří se vraceli domů, totiž kvůli stávce zaměstnanců britské společnosti BEA na poslední chvíli využily volná místa u Turků.
Nepřežil vůbec nikdo
Nablýskaný stroj z pařížského letiště Orly vzlétl v půl jedné odpoledne a na Heathrow u Londýna měl přistát za necelou hodinu. Asi sedm minut po startu letu číslo 981 se ale na obrazovce radaru objevily místo jedné tečky body dva – a krátce poté se turecký letoun ztratil kontrolorům z očí úplně. Neovladatelný douglas se v té chvíli řítil strmě k zemi. Jeho trosky pokryly rozsáhlé území kolem lesíka jménem Ermenonville, zhruba 40 kilometrů severně od Paříže.
Nikdo z 11 členů posádky ani 335 pasažérů, kteří byli na palubě DC-10, neměl šanci pád přežít. Bylo to největší letecké neštěstí, které svět do té doby zažil a mezi nejtragičtější patří dodnes. Více lidských životů si vyžádala jen tři nehody z let 1977, 1985 a 1996, ve kterých figurovaly obří stroje Boeing 747. Zřícení amerického letadla v tureckých službách si všimli i za železnou oponou, o "největší katastrofě v dějinách letectví" psalo Rudé právo ze 4. března 1974 dokonce na první straně.
Zřícení téměř nového letounu vždy vyvolá spekulace o možném teroristickém útoku, ostatně v 60. letech postihlo světové aerolinky několik pumových útoků a následující dekáda byla zase poměrně bohatá na únosy. Už krátce po nehodě tureckého DC-10 ale přišli vyšetřovatelé na stopu, která nakonec celou záhadu rychle vyřešila. Šest mrtvých cestujících a zbytky sedaček ze zadní části kabiny totiž záchranáři nalezli daleko od zbytku trosek, několik kilometrů proti směru letu.
Odborníkům bylo brzy jasné, že tragédie u Paříže vykazuje řadu shodných znaků s nehodou z června 1972, která se přihodila jinému stroji DC-10 po startu z Detroitu a jež se jen díky shodě náhod obešla bez obětí. Letadlo společnosti American Airways tehdy za letu přišlo o dveře nákladového prostoru, což poškodilo také ovládání stroje. Pilotům se ale podařilo nouzově přistát, na rozdíl od tureckých kolegů o dva roky později, jejichž letadlo bylo po vytržení vrat zcela neovladatelné.
Fatální zavírání dveří
Příčina obou nehod byla prostá – výrobce totiž chtěl docítit co největšího využití nákladového prostoru, a tak se jeho vrata otevírala ven. Obvyklejší přitom je, že se dveře na letounech otevírají dovnitř a jsou trochu větší, než příslušný otvor. Za letu ve výšce pak díky přetlaku v kabině drží pevně na místě. V případě DC-10 ale konstruktéři místo na fyzikální zákony spoléhali na několik západek a kontrolku, jež měla pilotům potvrdit, že je nákladový prostor skutečně zavřený.
V provozu se ale mohlo stát, že zámky správně nezapadly, i když páka byla na svém místě a kontrolka nesvítila. Po prvním incidentu sice měly aerolinky provést několik změn, ty ale opakování nehody nezabránily. Také proto, že francouzský technik nerozuměl anglickému návodu na kontrolu zavření vrat. Až po tragédii u Paříže výrobce provedl další změny a podobné neštěstí už se nestalo. Pověst DC-10 byla však nevratně poškozena a nakonec se jich vyrobily jen necelé čtyři stovky, mnohem méně, než McDonnell Douglas původně plánoval.
