Krátké ruce

Výpravčí Honza Koudelka měl vždy při železničářských opětovných prohlídkách smyslovou způsobilost A. Slyšel trávu růst. Barvoslepý nebyl. Hravě sestavil z　barevných puntíků obrazce, písmena i číslice. Světelnou zkušební tabuli zvládnul přečíst levým i pravým okem. Dále disponoval gurmánským čichem a svými prsty kouzelníka by mohl být dobrým hodinářem, nebo kapesním zlodějem.

Ve svém okolí ale pozoroval zajímavé úkazy. Podvodník Pepek Hadrián byl přijat do stanice jako vedoucí posunu, placmajstr. V každém oku měl ovšem šest dioptrií, nosil brýle s　tlustými skly a měl lékařsky zakázán vstup do kolejiště! S　funkcí přijal i systemizovaný byt v　železničářské bytovce. Funkci nikdy nevykonával a živil se jako skladník přepravy. Do kolejiště se při výkonu služby zdravotních důvodů raději moc nehrnul!

Výpravčí Horyna byl zase stižen slabou srdeční příhodou. Zhroutil se za stolem při výkonu dopravní služby. Starý železničář se už do služby nevrátil. Srdce mu lékaři dali do pořádku. Událost však nebyla příčinou rozchodu se Státními drahami. Po třiceti letech na kolejích bylo zjištěno, že silně šilhá, nemá odhad vzdálenosti a každá cesta do prostoru nádraží je pro něj dobrodružstvím a cestou do neznáma. Nedokázal prý při vyšetření dostat jakési křížky na patřičná místa.

V průběhu času došlo i na Honzu Koudelku. Jednoho krásného dne zjistil, že má při čtení krátké ruce! Pochopil, že jej čeká vyšetření u očního lékaře. V ordinaci se tísnilo asi padesát pacientů. Honzík nerad čeká. Naštěstí se dokáže vykecávat s každým za pět minut.

"Moje manželka se bojí každého doktora. Nemá ani brýle z　ordinace. Koupila si je na benzince za šedesát korun!“informuje Honzíka soused. Je rozhodnutu. Sbohem přeplněná čekárno. Celý problém vyřešila koupě brýlí na benzince za šedesát korun. Zákazník si vybral dvojky! Je naprosto spokojen.

Posléze začal zákazník přikupovat brýle do foroty. Jedny má doma, druhé vozí v　tašce. Třetí objevil ve vlaku na záchodě. Hurá, také dvojky! Krátkorukost byla šmahem vyřešena.

Uplynulo třicet let. Na pravém oku železničáře se objevil náhle šedý zákal. Žádná křeč. Svým očním lékařem byl odvelen do nemocnice U Svaté Anny v　Brně. Jakožto těžký hypochondr šel na operaci, kterou bral jako nutné zlo. Naštěstí se setkal s　dobrým člověkem. Ten pán ležel zády k　příchozímu. Byl zjevně po operaci a pravé oko zdobil plechový kryt. Soused pozdravil příchozího:

,,To nic není, oko ti opíchnou, ani tě neuspí. Za patnáct minut je po všem!“ Takto psychicky přizpůsoben, zvládnul Honzík i tuto těžkou životní zkoušku.

Šedý zákal zmizel. Z　pacienta je opět Rys Ostrovid. Napadla jej ale mučivá myšlenka.

,,Proboha já jsem nikdy neměl brýle, předepsané od lékaře!“

Opatrně se o této anomálii zmínil před svoji oční lékařkou. Udiveně pokyvovala hlavou. A pacient dává k　lepšímu samoléčbu. Dovídá se dále o závratných částkách za brýle. Hovor končí bez jakéhokoliv účinku. Spokojen, že po operaci má opět zrak v　nejlepším pořádku, prchá úprkem z　ordinace.

Honem pryč!

Vůbec mu nedošlo, že opět nemá brýle předepsané specialistou

Pak přichází rozhodnutí:,, Nepůjdu znovu do přeplněné čekárny, nebudu vyhazovat tisíce za drahé brýle. Otec přece říkal Co se bojíš slepoty, když ještě vidíš!“

Přece jenom bude muset pro svůj zrak něco udělat. Půjde na bezinku a koupí si čtvrté brýle. Pořád ještě to budou dvojky!