Dar spánku

Vám všem, kteří neznáte problémy se spaním, mohu upřímně říct, že jste dostali do vínku velký dar, který vám ze srdce přeji. Važte si ho! Já sama jsem v tomhle směru prošla různými obdobími a s vědomím veškerých možných příčin a následků špatného spaní nebo přímo nespavosti si svůj spánek dost úzkostlivě chráním.

Jako dítě jsem spala celkem dobře, nepočítám-li ojedinělou "cestovní horečku" před výletem, která mi nedala včas usnout. Nevadila mi ani nevytopená ložnice, v níž se prochladlé postele vyhřívaly alespoň v nohou termolahvemi nebo ohřátými cihlami a střešními taškami.

Mé problémy přišly náhle ve 20 letech na vysoké škole. Byl začátek roku 1969 a pozvolna a nezadržitelně se hroutily poslední naděje v pokračování ideálů "Pražského jara". Od listopadu, kdy vypukla první studentská stávka, jsme na koleji žili v pohotovosti. Do toho přišlo zimní zkouškové období a to vše mě stálo poslední zbytky sil. Nervy neobalené tukem na to příliš hubeného těla situaci nezvládly. Po návštěvě filmu Nebeští jezdci, pojednávajícího dost syrově o našich západních letcích, jsem nemohla vůbec usnout. A najednou se ze spánku stal strašák. Neusnula jsem z obavy, že neusnu. Bludný kruh a diagnóza - chronická nespavost. Následovaly tři týdny nocí, kdy jsem neusnula vůbec, v nejlepším případě na pokraji vyčerpání někdy v 6 hodin ráno. Nedalo se tak vůbec normálně žít a začal se rýsovat konec studia. Skončila jsem na psychiatrii a barbiturátech, které navozovaly těžký, neposilňující spánek.

Pak mi naštěstí někdo předepsal "pouhé" léky na uklidnění a ty mi dočasně pomohly. Musela jsem však dodržovat přísná pravidla - chodit spát pravidelně, nepít ani kapku alkoholu, vyvarovat se stresu. A tak jsem nejen dostudovala, ale začala normálně pracovat. Poruchy usínání se však při sebemenším rozrušení či neobvyklé situaci vracely neustále a vlastně jsem se jich nadobro nezbavila už nikdy.
Až do svých 33 let jsem díky odpolednímu vyučování nemusela časně vstávat. Vše se změnilo až odchodem do Prahy. Ranní vstávání, usínání v autobuse, na bezduchých schůzích, za stolem kanceláře, ponocování a vysedávání ve společnosti, čekání na partnera pozdě do noci a těšení se na víkend, kdy se konečně vyspím. Všechno špatně. Ještě dnes se divím, jak jsem to vše vůbec zvládla.

Nyní již léta vstávám před pátou hodinou. Není to nic příjemného, ale jsem zvyklá, a pokud budu pracovat, už to tak zůstane. Je pro mě důležité mít na spánek tmu a ticho. Z minulosti znám hlučné mejdany na kolejích, ubytovnách i v sousedních panelákových bytech, hlasité milostné scény, hlučné pračky, televize, výtahy, syčící a kovově znějící ústřední topení, kdy se bez ucpávek uší nedá spát. Sama se alespoň snažím udělat pro svůj spánek maximum. Roli hraje pravidelnost odchodu na lože, matrace, teplota v místnosti, dostatečná vlhkost, neplný žaludek, absence elektronických přístrojů. A pak samozřejmě klid mysli. V tomto ohledu jsem se s přibývajícími léty kupodivu hodně zlepšila. Neužívám vůbec žádné léky, výjimečně mi poslouží rostlinné kapky na navození klidného spánku. Uléhám s pocitem vděčnosti za prožité a víry v budoucí, a tak se vždy odevzdám do rukou Nejvyšší spravedlnosti.

Dříve jsem byla přesvědčena, že mě přítomnost druhé osoby při spánku ruší. Když dnes mohu čas od času prožít spánek s člověkem, na kterého se "připlácnu", který mě nesmírně uklidní a energeticky dobije, je to něco, co jsem neznala, je to můj "spánek spánků".

Mám sny dojemně krásné i zmatené, srozumitelné i intuitivní, navštěvuji podivně známá cizí města, potkávám své mládí a své drahé zemřelé, avšak v pohodě a zdraví, jakoby všechny dluhy mezi námi už byly splaceny a nezbylo místo na výčitky a špatné svědomí, které mě pronásledovaly dříve. A když se probudím celkem svěží a s dobrou náladou, jsem plná elánu a chuti do nového dne a nějaká stařecká rozmrzelost je mi na hony vzdálená. A to přeji i vám všem.