Za okny teplota -53°C a pod námi tma nekonečné sibiřské tajgy v Rusku. Naše obří letadlo Boeing Jumbo-jet 747 letělo ve výšce 11 kilometrů a směřovalo na východ, kde se na zakulaceném horizontu objevil nad temnotou tenký proužek světla v barvě ranních červánků. Stejným směrem se otáčí i zeměkoule, a tak naše noc byla kratší než obvykle. Přeletěli jsme osm časových pásem nad Ruskem a Čínou. Hluboko pod námi ubíhalo pár mraků ozářených vycházejícím sluncem a před námi se po Číně objevil Korejský poloostrov.
Po jedenácti hodinách souvislého letu z Frankfurtu nad Mohanem jsme přistávali u Tichého oceánu v japonské Ósace. Na moři jsme viděli rybářské lodi při práci. Toto město má přes 2,7 miliónu obyvatel. Celé Japonsko má v současné době asi 130 miliónů obyvatel. Časový posun z Česka je už +8 hodin, ale při našem letním času jen +7 hodin. Je to třetina z obvodu zeměkoule celkem 120° délkových. Ósaka je s 34,5° severní šířky na úrovni Kypru, Tunisu a Alžíru.
Byla to má vysněná dovolená podívat se do Japonska (oficiální překlad Země vycházejícícho slunce). Miloval jsem japonskou kulturu - ikebanu, bonsaie i japonské filmy od režiséra Akira Kurosawy a dalších, na které jsme v Praze chodili do filmového klubu. Kdysi jsem závodil ve sportovním judu a obdivoval jsem i aikido a karate. Naskytla se mi možnost zúčastnit se výměnného zájezdu studentů středních škol, protože jsem se studenty jezdil už na zahraniční zájezdy lyžovat do Itálie a Rakouska. Japonským studentům jsme v roce 2001 hrdě ukazovali krásy České republiky a oni nás na základě mezinárodní dohody pozvali o rok později do Japonska. Na programu bylo poznávání japonské kultury i jejich školství ve městech Ósaka, Hirošima, Miyajima-Icukušima, Kyoto, Tokyo a Chichibu.
Článek je jen letem světem, protože by to bylo na mnoho stran. Píšu jen mé osobní dojmy a pocity. Podrobnější informace jsou v odkazech. A fotografie v galerii nahradí mnoho slov. Staré fotografie na papíru z mého archivu jsem musel oskenovat, a tak nejsou obrázky moc kvalitní, když se digitalizují. Tehdy jsme ještě neměli jako nízkopříjmoví učitelé digitální fotoaparáty.
Město Ósaka – po zemětřesení 1995
V Ósace nás překvapila v srpnu vysoká teplota vzduchu 42 °C ve stínu a také jeho velká vlhkost z nedalekého oceánu. Nejvíc vedle leteckých motorů bylo na letišti slyšet velmi silný cvrkot obrovských cikád. Rychle jsme se zase schovali do klimatizovaných prostor a japonští úředníci nám kostrbatou latinkou opisovali jména z našich cestovních pasů. Když vyplnili Japan rail pass – neomezenou jízdenku na všechny super-expresy, tak jsme po krátké prohlídce moderní Ósaky v klimatizovaném autobusu mohli vyrazit do Hirošimy vzdálené 281 km. Budovy i dálnice zničené v souměstí Ósaka - Kyoto a Kóbe při zemětřesení v roce 1995 už byly opravené. Zahynulo tehdy přes 6000 obyvatel. Zemětřesení jsou bohužel v Japonsku častá. My jsme ale během deseti dnů návštěvy naštěstí nezažili žádné.
Hirošima – přes milión obyvatel
4.srpna 2002: Super-expresem jsme ujeli z Ósaky vzdálenost 281 kilometrů za 1,5 hodiny i se zastavením v některých městech. Z nádraží jsme nejeli auty do hotelů, ale odvezli si nás hostitelé, kteří se zavázali ubytovat české studenty a učitele. Zájezd organizovala Česko-japonská společnost, která spolupracuje se svým japonským protějškem a přispívala na naše ubytování v rodinách. Podobně třeba spolupracují lidé na základě mezinárodní dohody pivovarů z Plzně a Takasaki. Bydlel jsem jako učitel sám v rodině japonského učitele a učitelky s jejich třemi dětmi. Děti jsem potěšil několika českými hračkami a cukrovinkami. Rodičům udělaly radost pěkné české suvenýry. Jako Evropan se 192 centimetry jsem dětem údajně připadal jako obr z pohádky, když jejich tatínek měřil jen 165 cm. Na tři dny jsem se stal členem rodiny. Nemusel jsem jíst hůlkami, ale dali mi evropský příbor. Seděli jsme u nízkého stolu na zemi v rodinném domku. Spal jsem na jejich klasické matraci na zemi, ale bylo to příjemné. Jako chudší neměli klimatizaci v domě, a tak jsem spal jen v trenýrkách, když v noci bylo 27°C.
5.srpna 2002: Prohlídka města pěšky i autem. Ráno jsem šel s malou dcerkou hostitelů pro mléko do bandasky. Ale nebylo to naše kravské mléko - ale sojové, lisované z bobů. Také tam prodávali známé sojové jídlo tofu. Představil jsem si, že by v poklidném ránu 2002 opět přiletělo letadlo a shodilo bombu, po jejímž výbuchu by obrovská teplota zapálila a tlaková vlna smetla většinu domů včetně nás. To bylo 57 let po původním atomovém útoku v roce 1945. Na besedě se naši studenti setkali se starší paní, která tehdy atomový nálet přežila a nedostala nemoc z ozáření. Jeden Japonec nám řekl, že zná z Čechů Haška, ale nebyl to hokejový brankář z olympijských her 1998 v japonském Naganu. Byl to Ivan Hašek - bývalý fotbalový hráč Sparty a působící několik let v Hirošimě i jako trenér.
Na každé ulici je tam vysazeno několik krásných stromů - jako ikebana ve veřejném prostoru. O zeleň je tam pečlivě postaráno. Naštěstí radioaktivita prostředí je v Hirošimě po více než půstoletí již téměř nulová.
6.srpna 2002: Ráno jsme všichni šli na mezinárodní shromáždění u památníku Míru, kdy v 8:15 místního času zazněl zvon jako připomínka okamžiku výbuchu první jaderné bomby přímo použité proti civilistům. Zjistil jsem, že v americkém bombardéru tehdy seděl střelec Joe Stiborik, který byl potomkem Čechů ze Žďáru nad Sázavou. Bomba zničila také Průmyslový palác ze železobetonu - dnes památku UNESCO - Atomový dóm, projektovaný a postavený českým architektem Janem Letzelem, který pocházel z Náchoda.
V hledišti bylo mnoho zahraničních delegací i turistů. Projev přednesl i japonský premiér a ve sluchátkách jsme slyšeli překlad do angličtiny. Mezi delegacemi bylo mnoho turistů i z USA. Japonci se k nim chovali zdvořile a vstřícně. Uplynula už dlouhá doba. Jak říká výstižně klasik :" Ve válce se zabíjejí lidé, kteří se navzájem neznají, kvůli lidem - jež se znají z politických jednání." Naši studenti zavěsili několik tisíc papírových jeřábů složených v Česku u památníku Sadako Sasaki.
Večer jsme odjeli menším místním vlakem z Hirošimy k trajektu, který nás převezl na ostrov Icukušima (Miyjajima), kde je celá řada šintoistických klášterů a chrámů. U výstupu na břeh nás čekali malí ochočení jelínci, kteří očekávali, že jim turisté přivezli něco k snědku. Při prohlídce zajímavých klášterů jsem se musel smát. Visela tam na lístcích přání lidí z celého světa – napsaná v japonštině, angličtině, italštině nebo i němčině. Nejvíce mne pobavilo přání v angličtině, aby Anglie vyhrála mistrovství světa 2002 v kopané. To mistrovství skončilo v Japonsku a Koreji v červnu 2002, a tak přání tam viselo v srpnu už zbytečně, protože ve finále porazila Brazílie Německo. Místní šintoistická božstva asi nebyla Angličanům nakloněna, nebo dali britští turisté malé obětní dary. Nafotografoval jsem tam večer nádherný západ slunce při pohledu z ostrova na moře ( v galerii na konci).
Pochopitelně jsem vedle fotografování natočil i nějaká videa a malý kousek jsem dal na youtube. Teď jsem ho nenašel, tak jsem použil cizí video z března 2014. Byla to naše návštěva v místním mořském akváriu. Pro nás suchozemce to byl opravdu zážitek.
Kyóto, bývalé císařské město – 1,5 miliónu obyvatel
7.- 9. srpna 2002: Z Hirošimy jsme přejeli super-expresem 310 kilometrů za chvilku. Ubytovali jsme se tentokrát v motelu blízko velkého bambusového háje - viz fotogalerie. Kdysi sídlil japonský cisař v Kyótu, než přesídlil 1869 do Eda - přejmenovaného v roce 1868 na Tókjó - česky psáno Tokio. (V překladu to znamená Hlavní východní město.) Původně bylo Kjóto vybráno vojenským velením USA jako cíl možného jaderného bombardování, ale zabránil tomu údajně americký ministr války Stimson, který znal nádherné japonské císařské památky a strávil zde i líbánky. Navštívili jsme zde nádherný zlatý palác i další krásné chrámy a památky. Některé otevřené japonské zahrady a chrámy jsou určené pro zenovou meditaci veřejnosti.
Tokio – kolem 9 miliónů obyvatel
9. srpna 2002: Z Kjóta (Kyóto) jsme se opět expresem Šinkansen přesunuli do hlavního města - 371 km. Projeli jsme kolem sopky Fudži (Fuji-san), ale do plánu se mi nepodařilo zařadit výstup na vrchol. Už jsem toho napsal až moc. Obrovské mraveniště lidí včetně metra s mnoha památkami. Navštívili jsme později také okolí císařského paláce a představení tradičního japonského divadla Kabuki. Tokijskou aglomerací jsme ten den jen projížděli a ubytovali se v klidnějším příjemném městečku Chichibu.
Chichibu – menší město "jen" 70 tisíc obyvatel
9. - 14. srpna 2002: Nedaleko Tokia jsme se ubytovali v rodině jednoho obchodního manažera, který si na naši návštěvu vzal tři dny dovolené. Přivezli jsme jeho rodině obrázkové knížky o České republice a Praze, kde si mohli prohlédnout naše památky a nemuseli si ani překládat text. V rodině měli naštěstí dva syny, kteří mluvili slušně anglicky. Naši studenti zde bydleli většinou v rodinách, jejichž děti bydleli před rokem v Čechách. Chtěl jsem vystoupit s kamarádem na sopku Fudži, ale to bych musel zklamat hostitele, kteří nás chtěli seznámit během 4 dnů s okolím. A tak vysokohorská turistika padla. Viděli jsme i velké Muzeum řek, přírodní rezervaci v okolí a 2x jsme jeli na program do Tokia. Při loučení nám chtěli koupit na památku v obchodě drahá japonská kimona, ale odmítli jsme tak drahé dárky. Netušili jsme, že dar se v Japonsku zásadně neodmítá. Ale v Česku bych mohl kimono využít maximálně na maškarní bál. Nakonec jsem si koupil krásně zdobené porcelánové misky a atypickou keramickou konvici na čaj. Pozvali jsme rodinu do Česka, ale pan domácí řekl, že neměl dovolenou už sedm let a nemohl by si dovoli odjet do Evropy ani na týden. Poděkovali jsme za krásný pobyt a autobusem jsme odjeli na letiště Haneda v Tokiu. Cestou jsme zjistili, že města Jokohama a Tokyo jsou už spojena do tzv. konurbace - podobně jako jiná velkoměsta ve světě. Zazpívali jsme si všichni starou trampskou písničku "Japonečku" - V Jokohamě přístavu... Na letišti nás čekalo opět Jumbo-jet Boeing 747 německé Lufthansy pro více než 500 cestujících.
Zaslechli jsme v japonských zprávách, že v Čechách hodně prší. Netušili jsme, že se vracíme do povodní, po kterých přestalo v Praze fungovat zaplavené metro. Naštěstí to naše domovy tehdy nevyplavilo. Kdo to dočetl až sem, tak mu gratuluji k velké trpělivosti. Za odměnu je tu písnička Karla Plíhala - Nagasaki-Hirošima
České-japonská společnost perfektně fungovala nejen jako cestovní kancelář, ale i jako sponzor. Vše bylo až tak výborně připravené, že nebylo možné změnit program. Velkou výhodou cestovních kanceláří bývá přítomnost průvodců a delegátů, kteří výborně znají prostředí, kde se pohybujeme. Rychle vám dají tipy na návštěvu památek a zařízení, které vás zajímají. Od tržišť přes obchody až po lázně. Ubytování pro klienty cestovních kanceláře bývá levnější pro vyšší počet ubytovaných, než když přijede jednotlivec. Také přesně znají cenové hladiny na místě a mívají slevy, když tam jezdí každý rok. V případě zdravotních obtíží nejste v zahraničí sami a nejste odkázáni na obtížnou domluvu s domorodci a zdravotními pojišťovnami. I když pojedete jako starší člověk samostatně na zájezd s cestovkou, tak tam nejste opomenuti. Cestovní kancelář je v zahraničí naše bezpečné zázemí včetně povinného pojištění v ceně zájezdu.
