Venku už se stmívá, maminka si zpívá, navlékajíc nit. Snad se jí chce spáti, musí spravovati, musí, musí šít... Ano vypůjčila jsem si známé verše Jaroslava Seiferta, které jsou tolik krásné a něžné.
Moje maminka Věruška se narodila v roce 1927, v těchto májových dnech, a už mezi námi není, stejně jako můj taťka. Chodila do Vyšší dívčí školy v Praze, ve Vodičkově ulici č. 22, která měla prestižní postavení. Tuto školu také absolvovaly známé osobnosti. Děvčata se zde učila nejen cizím jazykům, přírodním vědám, historii, ale i domácím pracem a hospodaření v domácnosti. Na této škole - se kromě ovládání dvou až tří jazyků, ale i historie - se také maminka naučila precizně šít, navrhovat modely, plést, vyšívat a paličkovat.
Stále ji vidím, jak usedá v křesle a dopošívá v ruce hezké šaty či halenku či kabát. Uměla oděvy i navrhnout a ušít tak precizně, že by nikdo nepoznal, že kupříkladu z taťkova svatebního kabátu ušila mně i bratrovi nádherné tříčtvrteční kabáty s kapucí, které na tu dobu vypadaly, jako když je nám někdo přivezl jako dar z ciziny. Protože tehdy byla konfekce nehezká a hodně fádní.
Maminka mne mnohému naučila, naučila mne plést i šít. Měla velkou trpělivost a štědrost, uměla vše vždy dotáhnout do konce. Já i má dcera Hanička na ní stále vzpomínáme, na její srdečnost a dobrotivost, která ji byla tolik vlastní. Na její trpělivost už i jako babičky, která se obětovala pro rodinu a hlavně vnoučata. V jejich šlépějích se snažím jít také a pomáhat dceři i svým vnoučatům.
Moje maminka při zaměstnání vystudovala pedagogickou školu, a byla i velmi oblíbená jako učitelka, vychovatelka a na stáří vypomáhala jako teta v dětském domově, kde na ní mohl jen málokdo zapomenout, pomáhala dětem se postavit do života a občas je nám vodila domů. Nevím proč, ale stále slyším větu: "děvčata už jsem tady" a její pomněnkové oči, které rozdávaly pohodu a úsměv.
Je mi smutno, ale těším se z pokračování naší generace, bohužel syn tragicky zahynul krátce po úmrtí mé maminky, byl to velký bol. Ale mám mám milou dceru Hanulku a milého zetě Jindru a vnoučata Karolínku a Jindříška, a to stojí za to žít, rozdávat a těšit se z hezkých chvilek. Ale mé vzpomínky na moji maminku patří nyní právě jí, k jejím nedožitým 87. narozeninám.
| Vzpomínáte i dnes po letech na svou maminku? Jaká byla? Co vám nejvíce utkvělo v paměti? Napište cokoli na téma "Moje maminka". Autor nejlepšího příspěvku získá malý dárek. |
