Moře je živel. Moře je náruč. Náruč energie. Když si "padneme" do náruče, je to jako "svůj k svému". Já - voda, ona - voda. Předáme si navzájem informace.
Ty moje říkají: "Jsem smutek, jsem žal, moře, pomoz mi!"
Moře, tiše jako pěna, konejší: "Svěř se mi, poddej se mi, bude dobře."
Hladíme se, já vlnu, vlna mě.
Pode mnou hlubina té zhmotnělé životodárné energie.Tolik prostoru na očistu mé duše. Kolem mě houpavé vlny s hřebínkem pěny. Stříknou mi do tváře...
Tichá pošta pokračuje. A najednou je tu úsměv, radost, lehkost. Vlnky dorážejí a dorážejí, něco si potutelně šeptají a už je tu rozpustilý tanec.
Vrhám se rovnou do jeho rytmu, vybírám si tu největší vlnu, nechávám se pohltit a ... už mi zase nad hlavou svítí slunce. Zázrak! Tíha je pryč, smutky vzala voda. Můj "léčitel" už zase kolem mě dělá "jako že nic".
Olíznu si rty. Jsou slané. Je to v pořádku.
