Do Chorvatska jezdím s kamarádkou Janou. Letos už v únoru jsme se začaly starat, kam vyrazíme na dovču. Jana navrhla ostrov Hvar, hotel Arkáda ve Starim Gradu. Fotky vypadaly úžasně, rozhodnuto.
V týdnu před odjezdem jsem měla děsně nabitý program, balit jsem začala až den před odjezdem. Jako každá ženská – najednou jsem zjistila, že nemám co na sebe. Dimko se smál, že si klidně můžu vzít věci, co jsem měla loni, že tam přece budou jiní rekreanti. Jana neustále myslí na zadní kolečka, tak už před termínem myslela na zpáteční cestu, zavařila karbenátky a jednu sklenici mi věnovala. Opatrovala jsem ji jako oko v hlavě a připravila na stůl v obýváku se slovy, ať mi ji Dimko neodnáší do kuchyně, jinak ji zapomenu vzít. Do nového kufru na kolečkách jsem si zabalila věci zbytné i nezbytné a mohly jsme vyrazit. Karbošky v obýváku leží dosud.
Odjezd byl dle pokynů v půl jedné. Za pět minut půl sice plac plný sluncechtivých účastníků zájezdu, ale žádný autobus. Přesně v půl vozidlo přijelo. Nalodili jsme a hurá za zážitky. Těsně před Brnem v protisměru jsem uviděla dvě hasičská auta (asi u nějaké havárky) a následně asi pět kilometrů dlouhou stojící kolonu. Ne, že bych jim to přála, ale pro sebe jsem si pomyslela, jaké máme štěstí, že jsme tam neuvázli my.
Seřadiště v Brně nás vítalo novou odjezdovou halou s nápojovými automaty a slušnými toaletami. Mělo se odjíždět v pět. Téměř všichni už seděli ve svých autobusech, jen ten náš přivážející Liberečáky nikde. Taky stál v nějaké zácpě. Konečně dorazil kolem půl šesté, honem jsme našly svá sedadla a usadily se. O místa před námi začala strkanice. Nějaká bojovnice za lidská práva se oháněla seznamem z Liberce, že to jsou jejich sedadla, že jsou ucelená skupina a řidič v Liberci jim řekl, že takhle budou sedět až do Splitu. Manželský pár se ale domáhal svých míst, jak si to přečetl na seznamu v Brně. Konečně byla povolána delegátka, která překontrolovala, že plánek nesouhlasí s očíslováním sedaček v autobuse. Začala hra Škatulata. Vy se posuňte sem a vy tam...Za všobecného chaosu tentokrát zabojovala Jana s odůvodněním, že my sedíme na správných sedadlech a nehly jsme se. Manželé byli posazeni za nás a konečně se vyráželo. Přestože náš autobus dojel poslední, vyjížděl na trasu jako první. Loučili jsme se s Českem, které mělo za sebou tropický den. Snad bude takhle teplo i u moře.
V autobuse sice bylo horko, ale klimka vrčela a snažila se udržovat prostor dýchatelný. Cesta poklidně ubíhala, když v tom se před Vídní ozvala přímo pod námi strašlivá rána, slabší povahy začaly ječet a řidič okamžitě zastavil a šel obhlídnout situaci. Praskla nám pneumatila. Z podpalubí vylezl zelený druhý řidič, který tam měl v upraveném prostoru odpočívat. Přiznal se, že se tak lekl, že se málem po...
Na dálnici stát a opravovat nemůžeme, musíme odbočit na nějaké parkoviště. Rozjeli jsme se krokem a posouvali se kupředu. Roztrhnutá guma třískala do podběhů. Výměna kola ale vůbec nebyla tak jednoduchá, jak nám oznamoval řidič. Ležel pod autobusem, tloukl do podběhů a hledal v krabici další šrouby. Bledá Jana vyfotila rozšmelcované kolo a pak nervózně pokuřovala před autobusem a bědovala, že ztratila důvěru v tento přibližovací stroj a že do Splitu nezamhouří oka. Řidič dokončil práci, vysvlékl pracovní kombinézu, ale ouha. Po nastartování chytré zařízení oznamovalo závadu a montér musel opět do špinavého overalu a opět se rozvaloval pod strojem na silnici. Konečně se zatroubilo k odjezdu. Jedna paní chyběla. Odkráčela si klidně na procházku Vídní a tak se na ni muselo chvíli čekat. Konečně se stroj dal opět do pohybu. Já na rozdíl od Jany řidičům důvěřovala a klidně jsem pochrupkávala. Opravdu jsme v pořádku dojeli k přístavišti.
V době moderní výpočetní techniky asi nelze zakoupit lodní lístky na trajekt on-line, tak delegátka je běžela někam koupit a my čekali a čekali. Mezitím na trajekt najelo množství autobusů a aut a nastoupily davy lidí, kteří zasedli veškerá místa k sezení. Když konečně zazněl pokyn k nástupu, hledali jsme na palubě marně nějaké místo, kde bychom ty dvě hodiny přečkali. Jana statečně stála u zabrádlí a pozorovala vzdalující se pevninu a blížící se ostrov. Já kašlala na nějakou romantiku a hledala stín, protože slunce se rozhodlo ukázat nám, jakou má sílu. Zpozorněla jsem, až když lidé začali vykřikovat a ukazovat hotel Arkáda. Ano, byl to on, jak už jsem ho znala z prospektů. Trajekt ale nepluje přímo k němu, vyhodil nás v přístavu naproti a odsud jsme pluli vodním taxíkem. Byli jsme tam tedy dřív, než dojelo auto s kufry. V nepřístupném atriu hotelu vidíme páva bigamistu, dvě manželky a hejno pávátek. Jedna pávice má čtyři a druhá šest. To je teda chovatelský úspěch!
Když dorazil náklaďáček, řidič odklopil postranici a několik zavazadel se skutálelo na zem. Naštěstí jsme ty naše nakládaly mezi prvními, tak jim nic takového nehrozilo a vypadaly neporušeně. Jak ale tu batožinu skládali jednu na druhou, v mém kufru utrpěl újmu klobouček...no neva, na další dovolenou si koupím nový.
Z našeho pokoje je z balkónu krásný výhled na moře a hotelový bazén. Je v něm mořská voda, ale je daleko teplejší než moře a samozřejmě se do něj bezpečně schází po schůdcích se zábradlím. U moře jsou vstupy krkolomné a zrádné. Přesto jsme nejdřív volily cestu k moři. Hodně foukalo a vítr nám vše odnášel. Po prvním nabažením se slané vody jsme se vydaly podél pobřeží. Těch zákoutí, krásná zelená laguna, vše olemováno borovicemi, no nádherná scenérie. Fotoaparáty jsme se snažily zachytit kouzlo okamžiku. Večeře byla formou švédských stolů, člověk si může nabrat, na co má chuť- a opravdu je z čeho vybírat. Maso kuřecí, vepřové a ryby na všechny možné způsoby. Několik druhů příloh a zeleninové mísy. Zeleniny jsem očekávala více, nikde není vidět papriky, rajčata, ředkvičky, syrovou mrkev, okurky...K výběru pouze hlávkový salát, nakrouhané rané zelí, sterilovaná červená paprika, sterilované okurky a vařená řepa. Mimochodem, vždy, když jsem si ji nabrala do salátu, měla jsem ji pak i na triku – ale to mě nevzrušuje, tímto jsem pověstná! K té vší zelenině nepřeberné množství zálivek. Obrovská jídelna má i terasu, tak jsme si vybraly stůl tam a bužírovaly s pohledem na moře, upravené prostranství před hotelem a za ptačího štěbetání, které se ozývá z části palmy, kde opeřenci hnízdí. To pak chutná!!! Mlsným jazýčkům dopřáno několika druhy malých zákusků, pudinkem či zmrzlinou – na tu byla děsná fronta, protože si to každý nabírá sám a dost zdržovalo, jak mrňousové neodborně zápasili se zmrzlinovými kleštičkami. Po večeři jsme odpadly a usnuly jak mimina. Já se pak probudila v jednu a už nemohla usnout. Tak tu při měsíčku tluču deníček. Konečně kolem čtyř mě opět bere spánek.
V neděli ráno mě vzbudilo šíbování lehátky. V hotelu jsou asi tři stovky hostů a u bazénu je dvacet plastových lehátek. Zde platí zákon džungle, rychlejší vyhrává. Proto už před šestou seběhnou důchodkyně do přízemí s cílem ukořistit plážovou rekvizitu. My měly naplánovaný pobyt u moře, tak nás frontové bojovnice nechaly chladnými a jen jsme sledovaly s jakou vervou křehké ženy zápasí se štosem lehátek.
Snídaně opět bohatá, ale opět bez čerstvé zeleniny. Nikam nespěcháme, sluníčko nám neuteče, tak snídáme pozvolna od sedmi do devíti. Kocháme se pohledem na moře z balkónu a upoutá nás hudba u bazénu. Malé mažoretky zde mají soustředění. Jak jsem se později dozvěděla, šest autobusů přivezlo z Letovic celou hudební školu. Takže se z různých míst ozývá vážná hudba, na ploše u bazénu se formují skupiny malých i větších mažoretek a baletek.
Vydáváme se k laguně. Nápad opalovat se na kamenech u pobřeží mělo dalších sto lidí, tak marně hledáme nějaký volný plac. Stále se trmácíme přes kořeny borovic a kameny k dalším místům, kde bude volno aspoň pro dvě osoby. Konečně jsme došly k rovnému platu. Místo už sice okupuje německý manželský pár, ale naše dvě osušky se ještě vejdou. Pán podobný obéznímu gorilímu samci má tmavě hnědou barvu. Je zcela nahý, pod visícím břichem mu visí dvě velká vejce a jeden maličký pindík. Hrůza. Ujišťujeme se s Janou, že kdyby tohle měl být poslední mužský na světě, necháme si zajít chuť. Svlékneme se a už muži nevěnujeme nejmenší pozornost. Odhalené mužství naopak přitahuje dvě tak dvanáctileté dívenky, které s babičkou okupují deky na protější straně zátočiny, ale děvčátka sem stále doplouvají na nafukovací matraci. Jana je lituje, aby si holky nemyslely, že takhle má vypadat chlap. Já naopak si myslím, že příjemně budou za pár let překvapené, až uvidí mladého zdravého chlapa se vší parádou :)
V poledne se vracím do hotelu. Ráno jsem si zapomněla vzít léky a už je mi horko, není se kam schovat před sluncem. Lehnu do chládku pokoje a za chvíli už spím. Pak jdu k bazénu. Voda je v něm příjemně prohřátá. Na lehátkách osušky, aby vypadaly obsazeně. Bez servítků jednu osušku položím vedle a lehátko obsadím. Několikrát vlezu do bazénu a na lehátku se prohřeju. Pak osušku vrátím. Lehátko tu hodinu nikomu nechybělo. Plavčík před šestou všechna lehátka naštosuje a je konec koupání. Po večeři je procházka s delegátkou do městečka. Teda – pojem procházka si představuji jinak. Delegátka na čele průvodu nasadila třetí kosmickou, které samozřejmě nestačím nejen já, ale ani další dvacítka různě kulhajících a hekajících jedinců. Tak se vždy dobelháme na poslední tři věty výkladu. Ale asi jsme o moc nepřišli. Na kilometru čtverečným je nespočet božích stánků. Většinou kostely pravoslavné církve, ale i jeden katolický. Fotím kamenné domky a úzké uličky. Vracíme se pozdě večer. Nohy mě už tak bolí, že se zdá, že asi nedojdu. Nové zdravotní sandály řežou, plosky chodidel pálí a jsou opuchlé. V hotelovém baru se ještě zpívá. Sednu si do stínu a z dálky pozoruji tančící páry. Bez skurpulí baby s babama, chlapů (aspoň těch tance chtivých) je pomálu. Po třech písničkách už zpěvačka balí. Však je taky čtvrt na dvanáct. Jdu na pokoj, kde už spokojeně oddychuje Jana. Taky klidně usínám. Probudím se před šestou rachocením lehátek. Jsem rozhodnuta strávit den u bazénu, tak si jdu taky jedno ukořistit. Snažím se vyměnit na recepci eura za kuny. Až od devíti. Po deváté je mi sděleno, že řidič s kasou se nevrátil do hotelu. Asi ho někdo přepadl. I dnes mažoretky hned po snídani trénujou, tak to mám s kulturním zážitkem. Úspěšně mažu, protože večerní pohled do zrcadla ještě neukazuje žádné opálení. Naopak už jsem dnes viděla několik rudochů, kteří budou v noci a dalších dnech skučet.
Od jedné paní u bazénu jsem se dozvěděla, že nejen mažoretky, ale celou hudební školu a tenisty sem přivezly autobusy z Letovic. Mladí umělci se hodlají předvést v několika vystoupeních a první je hned dneska. To je paráda! Malé mažoretky se převlečou do stejnokrojů, baletky do šatiček, pastva pro oči! Jeden dětský hudební soubor nám hraje hudbu z filmů, druhý se představil v kostele – ten asi uvidíme jindy, prý je připraveno několik dalších vystoupení.
Protože se mi konečně podařilo najít Wifi zdarma u hotelového baru, posílám domů první fotku. Při hledání v paměťové kartě se mi první fotky ztratily. Hledám, hledám a nemám tušení, kam mi je počitadlo uložilo, protože ve složce, kterou jsem na ně založila, jsou jen fotky focené novým foťákem, ale já zoufale hledám ty krásné fotky nafocené ve Splitu a první den v Arkádě starým foťákem. Třeba je ještě najdu. No jasně, já zapomněla, že v obou foťácích jsou karty, vše nalezeno!
Jdu na parkoviště. Jsem přihlášená na autobusový výlet do Hvaru. Nemám ho ještě stále zeplacený, ale delegátka řekla, že jí to můžu dát dnes v autobuse. Všechno špatně. Autobus už je plně obsazený, tak nic, tak se vrátím do hotelu a půjdu k moři. Delegátka se omlouvá a navrhuje, že nemusím nic platit a jet bez místa k sezení. Beru. Usednu na přední schody. Vidím další městečka a města – všechny jak přes kopírák – u pobřeží se houpou loďky, po nábřeží turisté korzujou, fotografují a okukují stánky. Před bary a kavárničkami sedí většinou západní turisté, našinec si raději dá instatní kafe u řidiče v autobuse za deset korun českých. Ve Vrbosce jdeme na hodinku k moři. Najdu pár mušliček a jsem tak uchozená, že na poslední atrakci – ochutnávku vína – už nejdu.
Po večeři hrajeme scrabblíka. Z baru je slyšet zpěváka. Jana odpadá ještě před devátou. Jsem z výletu unavená, dám si sprchu. Zatáhla jsem závěs a oddávala se vlažným kapkám vody. Při opouštění sprchové vaničky jsem nějak uklouzla a pudem sebezáchovy jsem se chytla závěsu. Ten to nečekal, utrhnul se z oček a já zavinutá do bílého PVC jak kukla bource morušového jsem spadla na záchodovou mísu. Vymotala jsem se z toho bílého sevření a nastala titěrná práce. Celý potrhaný lem jsem odstřihla nůžkami z manikúry, pak ho obrátila a do původního spodního lemu jsem vystřihovala direčky, abych závěs znovu upevnila na kroužky...no piplačka. A Jana spí a spí a nic neví. Usnula jsem taky a po půlnoci nás vzbudil zpěv. A bylo po spaní. Venku se zpívalo a hlučelo ještě do dvou do rána.
Před pátou už jsem zase byla vzhůru. To chodím k baru na Wifi, přečtu mejly, dám si Kriskros a je snídaně. Plujeme na ostrov Brač. Osmdesátiminutová plavba podél ostrovů je pastva pro oči. Každý pěkný výhled se snažím zdokumentovat foťáčkem. Městečko Bol už známe z loňska. Vynecháme památky a jdeme rovnou k moři. Tady je moře jiné. Ve Starim Gradu jsme v zátoce a nejsou tam tak divoké vlny, jak jsme pozorovaly v Podgoře. Tady jsou vždy, když propluje loď. Protože lodní doprava je tady opravdu hustá, každou chvíli vlny narážejí do pobřeží. Miluji to hučení a zvuk tříštící se masy vody. Hledám mušle, ale moc jich tady není. Najednou uvidím pod nohami krásnou perleťovou. Pokouším se ji vylovit, ale při potápění neotevřu oči a nedaří se mi ji uchopit. Tak tam zůstala pro někoho jiného. Taky na zpáteční plavbě příjemně fouká. Teploměr tu nikde nevidím, ale je opravdu hodně teplo. Cítím to v kostech. Doma bych neusnula odkrytá ani za nic a jakmile je mi trošku zima, beru ponožky. Tady usínám nepřikrytá, jedině k ránu se přikryju prostěradlem. Deku jsem zavrhla hned první den a používám ji jen na plastovou židli, aby mi rozžhavený plast nepopálil prdýlku.V Česku taky padají teplotní rekordy, ale tam už se to zlomilo.
Zde se to taky zlomilo. Ještě v půl páté odpoledne byla výheň. Po večeři párkrát blýsklo, ale nic zvláštního se nedělo. Dali jsme si skreblíka a pak jsem sledovala program mladých hudebníků a tanečnic. Ještě blýsklo a pak se spustil takový slejvec, že jsme musely sklidit všechno z balkónu a dokonce zavřít dveře, což jsme celý týden nemusely.
Po bouřce se asi všem dobře spalo, protože na snídani nás v sedm sedělo jen několik a ostatní se trousili pomaličku. Na rozdíl od večeře, kdy se v půl sedmé nahrnou do jídelny stovky hladových a u samoobslužných pultů se tvoří fronty. Večeři jsem volila bezmasou. Ty ryby mi najednou začaly tak smrdět, že bych nepozřela sousto. A že tady těch rybích specialit je! Ale i můj vnuk Michálek by si přišel na své, smažený kuřecí řízek se podává taky. To mi připomíná vtip, který mi včera řekla Jana:
Na pláži v Somálsku se opaluje řízek. Běží kolem krajíc chleba a nabádá, honem, řízku, utíkej, za mnou běží padesát somálců. Řízek je úplně klidný, já se bát nemusím, mě neznají!
Poslední den. Loučení. Hvar pláče. Z koupání a opalování už nic nebude. Okamžitě se ochladilo a ze dna kufrů vytahujeme rifle a svetr. Obloha je zatažená a přes provazy deště málem není vidět přístav. Zlověstně hřmí a blýská. To se asi Poseidon pěkně naštval, když na nás posílá takový nečas.
Budeme jen doufat, že do večera se vyprší a nebudeme se na trajekt a z trajektu stěhovat v tom slejváku. Vzpomínám na Rab, tam jsme se nalodili i s autobusem a ten nás přivezl až do campu. V Podgoře nás i s kufry ten kilometr k campu vezla dodávka. Tady je stěhování nejhorší. Autobus nás vyhodil ve Splitu kus od přístavu, pěšky jsme se táhli se zavazadly k molu a pak na trajekt a nakonec jsme ještě kufry dávali do nákladáčku a poslední část jsme pluli vodním taxíkem. A teď nás čeká to samé a v tom dešti to nebude žádný med. Sedíme pod střechou a sledujeme nové rekreanty, které právě přivezl trajekt. Nezávidím jim přesun s batožinami v takovém mokrém uvítacím ceremoniálu. Takto nás vítala loni Podgora. Ale ještě vše může být do večera jinak.
A bylo! Vypršelo se, mračna se protrthala a dokonce vysvitlo slunce. Z trajektu naposled fotím hotel v dálce. Pak se dá loď do pohybu a po vyplutí ze zátoky se na obzoru objeví zapadající slunce. Všechny foťáky jsou v pohotovosti a každý se snaží zachytit tu úchvatnou podívanou. Do Splitu připlouváme za tmy a v přístavu nás vítají osvětlené lodě. Není čas na nějaké kochaní, popadáme kufry a cvalem k autobusu, který měl odjíždět ve dvacet dva hodin a už je pět minut po a my ještě s kufry venku. Naloženo, sedíme na svých místech a blížíme se k domovu.
Ahoj, moře! Za rok se vrátím, vrátím se zas...
