S klíčem na krku

I když jsem vyrůstala s rodiči, sourozenci, babičkou a jejím druhem v jednom rodinném domě, sama jsem se trhla a prožila život s dětmi bez babiček a dědečků, kteří jsou v naší rodině vzácní. Nikdy jsem nenosila klíč na krku. Nevzpomínám si, jestli naše děti chodily s klíčem na krku, ale zřejmě ano. Sama jsem babička na baterky, ale když je nejhůř, jsem použitelná. V únoru přijede do našeho panelákového bytu dcera se třemi dětmi. Bude veselo, žijí v domku a nějací sousedé jim nic neříkají, doma to nemají. Já se těším vždycky dvakrát. Když přijedou a když odjedou. Mezi tím si to užívám. To, že jsou u nás, i to, že nejsou.

Před 10 lety jsem se s manželem a synem nastěhovala do domečku, který popisujete. Syn si přivedl ženu a mají 2 děti.Manžel bohužel zemřel a já žiji v přízemí v bytě 3+1 s vlastním vchodem, syn v patře.Snášíme se velmi dobře, já jsem buď v práci nebo cestuji a pak mám ještě 1+1 byt v Praze. Za 10 let u nás nedošlo k neshodám. Já respektuji soukromí mladých a oni moje.

Máte-li na mysli seriál "Taková normální rodinka", tak autorku předlohy p. Fan Vavřincovou i její rodinu jsem osobně znala - a babička - p. Rosůlková byla nepřekonatelná. Já mám tady ve městě obě rodiny dětí - ale dobře rozděleno: 1. rodina - horní část města, 2. rodina dolní část a já - v Pečováku - uprostřed. Vidíme se, když/kdy chceme, ale nelezeme si ani "do zelí", ani do nervů - je to fajn!

Čtu si vaše příběhy až teď v listopadu a některé části vašeho života jsou hodně podobné mým,ale zůstala jsem v Česku a jsem ráda,že je všechno tak,jak je.Zdravím...