Nelíbilo se mi, že tam pšenka kvetla jen intrikánům. Nejen za to se mně brzy (hned v roce 1990) dostalo záslužné odměny. Jako úplně první zaměstnanec jsem se nechtěně ocitla na dlažbě z důvodu zrušení nadbytečného místa inspektorky. O toto prvenství nestál nikdo, asi proto mi bylo uděleno. Jaká čest!
Tehdy ještě přetrvávala zvyklost psaní pracovních posudků při odchodu zaměstnance. Bylo mi doporučeno, abych si ve vlastním zájmu dala sama žádost o propuštění bez udání důvodu, že to pro mne vyzní lépe. Podlehla jsem naivní domněnce, že jde o seriozní výzvu. Ale zaměstnavatelům šlo jen o to, aby mně nemuseli platit žádné odstupné! Jenže to jsem prokoukla až mnohem později, když už mi to zjištění bylo k ničemu. Propouštěcí cár papíru zveličoval moje kvality, o nichž jsem já neměla ani tušení. Mohla bych podle něj být na sebe pyšná. Ale nebyla! Cítila jsem se podvedená a bez peněz a bylo mi ze všeho hodně mizerně. Neměla jsem na nic nárok, protože jsem přece požádala sama o propuštění! Hm, asi jsem byla génius. Anebo pitomec?
Postupně jsem zkoušela různá zaměstnání, ale vše bylo jen krátkodobé na nějaký záskok. Zůstat doma a být bez práce, na to jsem neměla ani pomyšlení. Děti tehdy ještě nevydělávaly, bylo jim 16 a 17 let. Pro čtyřčlennou rodinu bylo obtížné vyjít jen s manželovým dělnickým platem. Nebyl nikdo, kdo by nám mohl finančně pomoci. Naděje na výdělek svitla, když jsem potkala jednoho známého. Ten mi navrhl, abych se ucházela o místo u nich. Jejich dopravní společnost se chystala otevřít cestovní kancelář. Smlouva zněla na dobu neurčitou se zkušební dobou na tři měsíce.
TO LÉTO ZAČALO VYPADAT KONEČNĚ SLIBNĚ! Nastoupila jsem tam ihned a s radostí. Mohla jsem střídat práci v kanceláři s průvodcovskou činností na zájezdech. Již několik let jsem pracovala jako průvodkyně zájezdů, ovšem jen externě (stálé místo tam volné nebylo) a omezeně s přihlédnutím k možnostem čerpání volna v hlavním zaměstnání. Během totality jsem směla vyjíždět jen do zemí socialistického tábora (jako většina našinců). Teprve po revoluci jsem se učila poznávat západní svět. Nyní jsem mohla dřívější teoretické znalosti uplatnit a využít v praxi v mnohem větší míře. Dařilo se nám, pracovali jsme v kanceláři ve dvojici. Měli jsme naplněné autobusy lidmi, kteří prožívali stejnou euforii z té možnosti svobodně vyjíždět za hranice. Považovala jsem to za obrovské štěstí.
Když si mě po úspěšných třech měsících pozval nejvyšší šéf, věřila jsem, že si jdu pro pochvalu a případnou trvalou smlouvu. Zbývaly už jen dva dny do vypršení zkušební doby. Pochvaly se mi skutečně dostalo a radostí jsem zářila. Na konci toho žhavého léta vzápětí přišla z čistého nebe nepochopitelná ledová sprcha. Vedoucí po chvalozpěvu přešel do reality a řekl: „Tady by přes zimu nebyl dostatek práce, proto kancelář zavřeme. Po Novém roce budeme muset přeřadit množství našich starších stávajících zaměstnanců, čekají nás velké změny. Proto i přesto, že jsme s Vámi byli spokojeni, opravdu velmi spokojeni, tak pracovní smlouvu nemůžeme prodloužit. Je mi to líto.“
Nedávalo mi to smysl, rozum to nebral. Oponovala jsem a snažila jsem se své místo na slunci uhájit jasnými argumenty. Přece cestovat se dá také v zimě, jezdit lyžovat, dělat vánoční zájezdy, připravovat programy a vše potřebné pro novou sezónu. Ale bylo to zbytečné. Pracovala jsem tam jen ty tři měsíce, od června do srpna. Pak přišel konec, dostala jsem padáka. Opětovné intriky se mnou zacloumaly mnohem víc, než si kdokoliv myslel! Ale co, s úsměvem jde všechno líp.
Tak (ne)šťastné bylo moje první porevoluční léto. Na pracovním úřadě neležela žádná dobrá nabídka práce. Po čase mi úřednice sdělila, že pro mne má konečně trochu odpovídající pozici, a to vedoucí školní jídelny v mateřské škole. Zdálo se mi, že pro nabídnutou činnost nemám ty správné předpoklady. Ta paní mi ale úřednickým tónem sdělila, že tam je pouze požadavek na středoškolské vzdělání a asi pětiletou praxi, nic víc. To jsem bohatě splňovala a vůbec nevadilo, že v jiném odvětví. Moji výhodou podle ní měla být příbuznost mého předchozího působení v oboru kontroly potravinářských prodejen.
Ani trochu se mi do toho nechtělo, ale jiná práce nebyla. Od podzimu jsem tedy nastoupila jako vedoucí školní jídelny, a to na střídačku hned ve dvou mateřských školách. Byly tam zkušené kuchařky, kamarádské spolupracovnice. Ovšem dlužno dodat, že stereotyp práce jsem nikdy ráda neměla. Pro inovaci tam moc prostoru nebylo.
A navíc, časem se začalo proslýchat, že některá školka ve městě bude zrušena. Měla jsem čekat, až budu do třetice propuštěna pro případnou nadbytečnost? Ne! Tak jsem s kuchařským šéfováním raději dobrovolně skončila zhruba po roce sama. (Brzy po tom pak tu velkou školku skutečně zavřeli, no posuďte sami - nemám já štěstí?).
Chtěla jsem se pokusit prostě dělat něco tak, aby se mé záliby staly zaměstnáním a aby ta práce byla mým koníčkem. Rozhodla jsem se založit cestovní kancelář.
Na Krétě v roce 2014. FOTO: Poskytnuto z archivu J. Handlové
Letošní rok pro nás bude jubilejní. Uplyne 30 let od založení naší cestovní kanceláře (nyní cestovní agentury). Vzpomínám na nezapomenutelné zážitky z mnoha krásných cest. Také na střídavé úspěchy, které naštěstí převažovaly. Když se dařilo, byly dokonce i rekordy. Ale jindy zas přišel nějaký ten průšvih, nebo nezdar. To pak přineslo s sebou taky finanční propady. V cestovním ruchu už to tak chodí. Nějaké nepříznivé a nepředvídatelné okolnosti visí stále ve vzduchu.
Přežít výkyvy v podnikání mi celou dobu pomáhala známá moudrost: CO MĚ NEZABIJE, TO MĚ POSÍLÍ. Nastal však již čas užívat si plně důchodu, třeba na soukromých cestách, pokud zdraví ještě aspoň trochu slouží. Proto už přestanu „pracovně posilovat“ a brzy předám žezlo své dlouholeté spolupracovnici - dceři Michaele. V této těžké době přeji jí i agentuře štěstí, zdraví, úspěchy, hodně klientů a spokojená léta v míru.
