Naučme se rozpoznat, zda máme doma cennosti nebo staré krámy. Obchodování s uměním je oblast, na které se dá vydělat. Ale také je to obor, který přináší zábavu, adrenalin a nové poznatky.
Není měsíc, abychom v novinách nečetli zprávy o nějaké aukci. Padají na nich sumy, ze kterých se až točí hlava. Jen namátkou letošní květen: Obraz Emila Filly Hlava muže s dýmkou se v Praze vydražil za čtrnáct milionů korun. Byl ze soukromé sbírky. Statisíce padaly i za další obrazy. Je možné, že někdo má doma obraz, za který může dostat závratnou sumu a netuší to? Ano, stále se takové případy objevují.
Nemusí přitom jít o zvučná jména jako je Filla, slušně se dá vydělat i na umělcích méně známých. Takže je dobré vědět, co máme na půdách či v obývacích pokojích.
Posudek znalce se vyplatí
Hlavní zásada zní: Pozor na inzeráty, které slibují, že ohodnotí a vykoupí starožitnosti. Vždy je jistější obrátit se přímo na galerii či aukční síň – ty renomované mají své pobočky a neúřadují výhradně přes internet. Nejdříve si vyžádají fotografii díla, jehož cenu chceme zjistit a teprve pak dohodnou, zda se na něj přijdou podívat nebo si je nechají přinést. Obvykle spolupracují s odborníky na určité styly a období, kteří hodnotu díla dokážou určit. Ale nějaký Pepa Novák, který má inzeráty ve všech novinách, že vykoupí cokoli, určitě ten pravý znalec není.
Seriózní galerie opatří dílo posudkem znalce, protože jen tak má šanci jej prodat za opravdu nejlepší cenu. Má na tom stejný zájem jako majitel díla, protože má z aukce provize. Není tedy dobré snažit se uškudlit co nejvíce pro sebe a vyhýbat se zkušeným galeristům jen proto, abychom jim nemuseli zaplatit pár procent provize.
Pamatujme si také, že v oblasti byznysu s uměním neplatí zásada „čím starší, tím lepší“. Mnozí lidé si myslí, že když mají doma obraz s barokním motivem ve zlaceném rámu, který se v rodině dědil po generace, jedná se o starožitnost a doufají, že z jejího prodeje si jednou pořádně přilepší k penzi. Není to tak. Obrazy z mladšího období mnohdy mají cenu mnohem vyšší. Příklad?
Obraz malíře Zdeňka Sklenáře s názvem Pocta Arcimboldovi se před pár lety prodal na aukci za devět set šedesát tisíc korun. Na zadní straně jeho rámu je poznámka původního majitele, že obraz koupil v roce 1970 za tisíc sto korun. Tisícovka byla v roce 1970 pro mnohé měsíční plat. Napadlo by vás, že se nákup umění ve výši měsíčního platu za více než třicet let tak vyplatí?
V kurzu je česká moderna
Právě v této době se navíc trhu s díly starých mistrů moc nedaří. Zajímají jen úzký okruh sběratelů, většinou jde o díla stará, tudíž náročná na restaurování. Jedná se také často o velká plátna s náboženskými motivy a ta si dá do moderních interiérů málokdo. Do umění teď totiž často investují mladí lidé, manažeři a podnikatelé s vyššími příjmy. Proto je nyní nejvíce žádaná takzvaná česká moderna. Tedy obrazy vzniklé ve dvacátých letech minulého století a později. Což je pro majitele obrazů vlastně dobrá zpráva. Právě z té doby pochází hodně toho, co máme doma, co jsme zdědili po rodičích, prarodičích, co nás provázelo dětstvím.
Mezi ty, jejichž díla teď lámou na aukcích rekordy, patří například Josef Čapek, Josef Lada, Václav Špála. Dobře se prodávají autoři Kamil Lhoták, Adriena Šimotová, Mikuláš Medek, Jiří John, Jitka Válová, Václav Boštík, Josef Istler, Stanislav Kolíbal. Například pastely Václava Boštíka se v roce 1995 prodávaly za pětadvaceti tisíc korun, dnes za sto padesát. Což je ukázka toho, že si pod pojmem umělecké dílo opravdu není třeba představovat rozměrný olej. Stejně tak může mít cenu drobný akvarel či perokresba. Například kresba na papíře s názvem Hlava od Adrieny Šimotové z roku 1988 se loni v Praze vydražila za čtyři sta tisíc korun.
Zbystřeme nad jmény Otakar Číla, Pravoslav Kotík, František Hudeček, František Líbal. Zkušeným galeristům často zasvítí oči nad jmény autorů, kteří nám doma visí řadu let, a my si myslíme, že jsou to prostě jen nějací neznámí malíři.
Zájem o umění nemusíme spojovat jen se snahou ohodnotit každý obraz finanční částkou. Naopak. Zajít si na výstavu či aukci je nejen příjemný zážitek, ale také způsob, jak do světa umění pomalu pronikat. Stačí si sednout na dražbu, dívat se, o co je zájem, co se za kolik prodalo, pročíst si katalog. Je to určitě zajímavější způsob, než prožít víkend u televizní obrazovky. Na výstavě či na aukci se totiž něco dozvíme, naučíme, a kdyby na to přišlo, nenecháme se pak napálit podvodníky.
