Jeho filmy zneklidňují, fascinují a děsí. Režisérský samouk Juraj Herz má v sobě cosi temného. Jako židovský kluk prošel koncentračním táborem. Hrůzu má prý rád a léta si s ní pohrává ve svých filmech. Jeden režim ho chtěl zlikvidovat, druhý zakazoval jeho filmy. A on "točil se skřípěním zubů". Na prahu osmdesátin, které slaví ve čtvrtek 4. září, stále pracuje.
„Při životě mě udržují moje bývalé ženy a moje současná,“ uvedl Herz letos v dubnu v Plzni, kde předsedal porotě hraných a animovaných filmů festivalu Finále. Nyní se prý chystá natočit thriller a drsnější pohádku – jeho typické žánry.
Výtečný spalovač mrtvol
Jeho filmy se řadí k české nové vlně a koření je specifický humor a erotika. Herzův smysl pro bizarnost, perverzi a fantaskní vidění došel svého vrcholu ve Spalovači mrtvol (1968). Toto podobenství o eleganci lidské zrůdnosti a síle ideologie vystihuje morbidní atmosféru předlohy Ladislava Fukse: „Každý týden, dva roky jsem se s Fuksem setkával v kavárně Slavia. Úplně jsem se dostal do područí jeho myšlení, byl to zvláštní člověk, jemně řečeno.“ Léta zakázaný snímek pravidelně figuruje v anketách nejlepších českých filmů.
Herz sám byl v šedesátých letech 20. století filmovým outsiderem. Na FAMU ho nepřijali, protože předtím vystudoval uměleckou průmyslovku v Bratislavě a loutkářskou fakultu DAMU. A slavná generace FAMU – Chytilová, Menzel, Němec – s ním zpočátku nechtěla nic mít. Natočil sice jednu povídku do jejich projektu hrabalovské adaptace Perliček na dně s názvem Sběrné surovosti, z konečné verze byl však snímek vyřazen a promítal se zvlášť.
I pohádka může být horor
V děsivých příbězích si prý Herz libuje od dětství (narozen 4. září 1934 v Kežmaroku): „Jako dítě jsem se dostal k německým pohádkám bratří Hauffů. To byly skutečné horory. Usekané ruce, nohy...“ Sám natočil dvě pohádky: Panna a netvor a Deváté srdce: „Děti z nich s křikem utíkaly, ale na hororových festivalech měly úspěch.“
Lásku k filmu v něm vzbudil otec lékárník, vášnivý fotoamatér a majitel malé kamery, kterou syna natáčel. V Kežmaroku bylo jediné kino a Herzovi do něj chodili na všechny filmy. Filmovému řemeslu se později v Praze učil od režisérů Zbyňka Brynycha a Jána Kadára: „Brynych mi nabídl roli ve filmu a pak i místo asistenta režie.“ To bylo v roce 1961 po jeho působení v roli herce a režiséra v pražském divadle Semafor.
Později chtěl natočit i další adaptace Fuksových knih, ale taky Nadsamce podle Alfreda Jarryho: „Po Spalovači se mi chtělo jít tímto směrem, všechno mi zakázali. S nechutí jsem šel do Petrolejových lamp a ještě větší nechutí do Morgiany.“
V 70. letech překvapil silným snímkem o manželské dvojici, která se musí vyrovnat s tragickou událostí – Den pro mou lásku. A první česky sci-fi horor o autu poháněném lidskou krví s názvem Upír z Feratu je taky z jeho dílny. Jakož i bizarní snímek Straka v hrsti s hudbou Pražského výběru.
Inspirace pro Spielbegra
Z prostředí Ravensbrücku, kterým sám prošel, natočil v 80. letech drama Zastihla mě noc o osudu komunistky Jožky Jabůrkové. Z něj později okopíroval Steven Spielberg jednu scénu do Schindlerova seznamu.
V roce 1987 odešel Herz po zákazu Straky v hrsti do Německa točit pro televizi. Dnes žije opět v Česku, točí filmy a v pauzách mezi natáčením režíruje divadelní hry.
Juraj Herz pochází z židovské rodiny, byl pokřtěn a dnes je ateista. Dřív míval velkou fobii z obvazů. Nemá rád přírodu a vodu. Má rád počítače a internet a na webu nakupuje filmy a vzácná vína.
Pozornost nedávno vzbudilo jeho drama Habermannův mlýn o tom, jak se "bezprostředně po válce sprostě vraždili Němci, protože německé rodiny měly majetek a také věděly, kteří Češi udávali". Vypráví o osudu mlynáře Habermanna, který i když pomáhal Čechům, byl jimi v poválečné vřavě zavražděn. Film měl premiéru v roce 2010 a získal pět nominací na filmovou cenu Český lev.
Zatím posledním jeho dokončeným dílem je filmový projekt Slovensko 2.0, který tvoří deset desetiminutových filmů různých žánrů od slovenských filmařů.
