Své dvojče jsem hledala 40 let

Až začnete s "filmováním".ráda se přidám.Kdysi dávnio jsem zde psala,jak jsme po X letech náhodou potkala a poznala svého otce.Své sourozence jsem hledala víc než 40 let.Podařilo se!!Ale zklamání,které se tím i dostavilo,nebylo nijak závidění hodné.S jednou sestrou jsem sice v občasném aspoň písemném styku,další 2 sestry se snaží tvrdit,že si něco snad vymýšlím.A to jsme si podobné skoro jako vejce vejci...

Čtu příspěvek,Své dvojče jsem hledala 40 let.Tak to mi připomíná příběh mojí nejlepší kamarádky,se kterou jsem vyrůstala.Kamarádka nemohla mít děti.Podstoupila řadu nepříjemných a bolestivých vyšetření.Nepomohlo nic.Tak se s manželem rozhodli,že adoptují dítě.Navštívili nedaleký dětský domov a ředitelka jim nabídla k adopci dvě sestry.Říkala ale,že málokdo chce rovnou dvě děti,aby se rozmysleli.Tak ona i s manželem několikrát domov navštívili,aby se s dětmi obeznámili.Když mi vyprávěla dojmy z návštěv,jak děti volaly.Mě si vezměte,tak jsme plakaly obě dvě.Nakonec kamarádky manžel prohlásil.Když už si máme vybrat,tak si vezmeme obě dvě a bylo rozhodnuto.Děti byly as tak 6 až8 leté.Začaly chodit do zdejší školy,našly si zde kamarádky a rodiče je milovali,jako by byly jejich vlastní.Roky ubíhaly a holky dospěly.Ta starší se dala na studium a ta mladší se vyučila kuchařkou.Dnes už mají své rodiny.A moje kamarádka a její muž mají pět vnoučat.Ta starší dělá daňovou poradkyni a dotáhla to až na inženýrku.Kamarádka jim nabídla,jestli nechtějí poznat svoji biologickou matku.Zamítly to s tím,že ti co je vychovali jsou jejich rodiče,vlastní matku nechtěly vidět,asi měly na ni špatné vzpomínky z ranného dětství.Našli se i tací,co jim říkali,že jsi se na to dala jsou to cizí děti.Kamarádka z takových řečí byla špatná.Tak jsem jí říkala.Není rodič ten co porodí a odloží,ale ten kdo je vychová tak jsou to Tvoje děti a z hloupých lidí si nic nedělej.I já sleduji pořad Pošta pro Tebe a někdy si i popláču a nemůžu pochopit,jak může matka,která nosí dítě pod srdcem 9 měsíců odložit někam do kontejneru ,nebo na smetiště toho malého tvorečka,který je tak bezbranný.

Pořad "Pošta pro Tebe" v televizi jsem pravidelně sledovala od jeho prvních krůčků. Silně mě oslovil. Těch mých slziček z těch dojemných setkání bylo hodně.. Nakonec jsem je písemně oslovila. Odpověď nepřišla. Pochopila jsem, že to nebylo v jejich silách, tak složitý případ vyřešit.

Dojemný příběh se šťastným koncem a hlavně, opravdu ze života. Ta ztracená léta vám nikdo nevrátí, mít sourozence je opravdové štěstí, dobře, že jste to nevzdala. Přeju ještě hodně šťastných let.

Příběh napínavý od začátku až do konce. Tak náročné a dlouhé hledání vyžadovalo hodně síly - máte můj obdiv a sdílím Vaši radost ze zdařilého výsledku. Přeji další dlouhá a šťastná léta.

Hlavne, že má Váš příběh šťastný konec. Přeji samá hezká setkani.

Nevzdala jste se a našla nejenom bratra ale i sestru. Přeji vám hodně společných chvil. Velmi dojemný příběh se šťastným koncem.

Krásný,dojemný příběh.Užívejte si svého štěstí ještě dlouho.

Rozdělené děti, děti odvržené rodiči, to je vždycky moc zlé. To, co jsem občas vídala v Poště pro tebe a už mi to připadalo dost stejné, tu náhle ožívá ve Vašem vyprávění. Zákony jsou bohužel někdy tvrdě nesmlouvavé. Mezi ně patří i mnohdy sporný Zákon na ochranu osobních údajů, s nímž bojujeme i u nás v archivu. To, že matrikářka tzv. překročila svůj stín a řekla Vám jméno, je hluboce lidské, i když ji to třeba mohlo stát místo. Já sama jsem takhle kdysi pomohla najít válkou rozdělené sestry (viz Můj příběh, "Válečné sestry se neznaly", už v r. 2012). Je úžasné, že jste se našli, ale ještě víc to, že si rozumíte a stýkáte se dál. Za ta promeškaná léta Vám přeji ještě hodně let navíc.

Tleskám a brečím zároveň. Ano, jak píše paní Hana, to je příběh na zfilmování.