Hledat na dědině pekaře jste mohli i se zavřenýma očima. Stačilo se ráno projít a do nosu vás přímo praštila nádherná vůně čerstvého chleba s prasklinami, které způsobil neposedný kvásek a příjemný žár pece. Když vás pan Borovička pozval dovnitř, tak to bylo něco. Velká káď a v ní těsto na další várku, metrová, málem dvouchlapová míchací vařeka, slaměné okřínky na štrycle a pecny, plechy na rohlíky obyčejné i fajnovější, tukové. Všude mouka i na lopatách na ládování do pece. U topeniště to vonělo pryskyřicí a v magacínu paní Borovičková počítala rohlíky do košů a dva tři přidala "od cesty".
Pekař byl vážená osoba a nebylo tedy divu, že patřil k jakési vesnické smetánce. Do hospody chodil jen po pohřbech, které s neúprosnou pravidelností navštěvoval, ať se jednalo o souseda nebo o stařenku z chudobince, rodinu vedl podle desatera a dcery hrály ochotnické divadlo skoro každou zimu. Na manželku byl jako milius, ale odvádět svůj díl práce v pekárně jí neodpustil.
My, děti kolem deseti let, jsme s ním měli velmi dobré vztahy. Občas jsme mu pomáhali za připálenou štryclu chleba při rovnání dřeva do hraní, zametáním dvora a když měla být pouť, tak i s donáškou rohlíků na stánky. Když se přiblížil šestý prosinec, mohli jsme si být jisti, že pan Borovička přispěje svým zbožím do dárků, které jsme potřebovali na mikulášskou nadílku, která nám každoročně vynesla pár korun na kolotoč a jiné radovánky, zdravili jsme pana Borovičku velmi hlasitě. Koncem listopadu jsme už naplno lepili ornát lepidlem, zvaným papka, což bylo vlastně řídké těsto, které jsme rovněž získali v pekárně.
Bylo třeba znova nabarvit čertovské rohy, vyprášit ovčí kožich, najít na "hůře" (půdě) řetězy od loňska, vyloudit od babičky husí křídla, aby anděl nemusel mít papírové, nezapomenout na kravský zvonec a pak už jenom netrpělivě čekat na onen večer, kdy se ti špunti budou třást před naším vyváděním a jejich rodiče naším prostřednictvím předají dárky. Nejspíš dřevěného koníka na provázku, káču s bičíkem, bzučícího vlka, který se točí jak o život nebo jen pytlík se sušenými trnkami a křížalami jablek a hrušek. A my tomu nasadili korunu. Přidali jsme křupavý loupáček, preclíky, z těsta upleteného a upečeného Mikuláše, čerta a anděla a to by v tom musel být opravdu ten čert, aby nám nějaká ta koruna nekápla. A kápla.
Pan Borovička si nechal povykládat, jaké to bylo, a když jsme skončili, dal každému teplý rohlík a mně skrojek chleba, kterému se u nás říkalo paníček. Když si na něj vzpomenu, jak voněl, jak chutnal a jak jsem pomaloučku ukusoval, aby mně dlouho vydržel, nijak se nedivím tomu, že jsem schopen pro domácí chleba s trochou přehánění jet až na konec světa.
