První rande na stará kolena

Jsem již šest let sám, venčím pejska, potkávám občas dámu, také s pejskem, je mně povědomá, snad dávno z podniku, pozdravím a říkám "Promiňte, již dlouho se Vás chci na něco zeptat...." Hrůza a děs v očích. Mám rád hudbu, občas při venčení prohodím pár slov s jednou dámou, hraje v orchestru Národního, mám odborný dotaz, povídám jí "Nezlobte se ale již hrozně dlouho se Vás chci na něco zeptat ....". Opět hrůza a děs. Již to nebudu dále zkoušet.

To my se asi dva měsíce osahávali na internetu, a protože můj příjemný protějšek neprojevil snahu uhánět mě naživo, navrhla jsem první schůzku já. ZOO je v Olomouci, musela jsem tedy já za ním. Od chvíle, kdy jsme se letmo políbili při prvním setkání a vzali se za ruce, se už také držíme tři roky s tím, že se partner přestěhoval za mnou. Oba jsme měli stejný názor na to, že léta běží a není proč otálet. Víme, že spolu chceme zůstat, protože si rozumíme, i když jsme v mnoha ohledech odlišní. Bereme to jako vzájemné obohacení. Máme se rádi a jsme rádi, že se máme. :-)

Mezi mým"Prosím,seznamte se"a "Jiskřením na internetu"samozřejmě došlo "na první rande".A bylo to příjemné povídání,upřímný smích,asi jsme si padli hned do oka.Pak už jsme se "jen"těšili na další setkání,plánovali kina,hrady a zámky,šálek kávy,dobré vínko... .Bylo to opravdu "jako zamlada" a trvá už 4 roky.

U mne to bylo často tak, že jsem vlastně na žádné první rande nešla, protože jsem se s těmi muži napřed znala, z práce, z klubů, ze společnosti, a z toho se vyvinul vztah osobní, takže už jsme se spolu předtím bavili. Vím ale, že když mi o někoho šlo, pokazila jsem chováním včetně mluvy, co se dalo, zatímco v nezávazné konverzaci jsem byla bezprostřední a snad i vtipná a oblíbená. Dnes už asi s nikým dalším na první rande nepůjdu, ale každému, kdo by rád šel, to přeji. A radím: Úsměv, smích, nezávislý hovor, který vyvolá pocit, že o nic nejde. Nejhorší je úzkost z toho, že se má něco rozhodnout, a já neobstojím. To hrozně svazuje.

Beato, dala jste mi typ. Budeme mít brzy naše výročí seznámení, já ho pozvu na rande. Zkuste to taky :)

Ano, v našem věku se člověk randit trochu stydí. Ale proč? Mne můj nynější manžel uháněl rok :). Vážně jsem se nad ním zamyslela, když mne poprvé pozval na výlet na kolech. A do Zoo. O vztazích jsme se nebavili, ale bylo velice kouzelné vidět jeho vyděšený výraz a ruce vztažené ke mně na pomoc, když jsem sebou jednu chvíli švihla do bláta a kolem se přikryla. Prostě - bodoval.

Inu, rande v seniorském věku je podobné jako první rande zamlada, jen ta stará kolena více bolí... Já myslím, že naše generace je pořád zbytečně hodně ustrašená a stydlivá. Když dnes vidím ty mladé, tam žádný ostych není.

Jsem osoba, která nemá problém s komunikací. Včera jsem u kasy v obch.domě oslovila pána, který měl v košíku 5 piv. Bylo pravé poledne, tak jsem řekla: Máte prima oběd. Rozvinula se veselá debata. Pán neměl vpředu zub, ale byl velmi inteligentní. A se zubem to bude fešák. Nejde vždy o rande. Mně jde o kontakt, popovídání si, poznávání něčeho nového a čím víc přátel, tím lépe. Nač v mém věku myslet hned na rande.

Paní Beato, tak ho pozvěte! nějaká vhodná příležitost se určitě najde! :) zní to lákavě, ale já bych se tedy bála ...

Hned jsem si překlikla na chat, kde jsem čekala pokračování a tam nic. Přitom to tak hezky začalo. :-)