Píšu a on mě pozoruje z přítmí malinkého bytu, který se mnou sdílí už víc než 21 let. Jeho medvědí život plyšové hračky je však ještě mnohem delší. Už brzy mu bude 40 let.
Postavička medvíděte, které narozdíl od všech tehdejších klasických sedících chlupáčů lezlo po čtyřech a čumáčkem se dotýkalo země, mě okouzlila ve věku, kdy už mé vrstevnice vychovávaly vlastní děti. Byla jsem učitelka němčiny, svobodná a bez dětí a medvídka jsem si koupila, myslím, v Bechyni. Tehdy u nás běžel populární americký kreslený seriál s českým názvem Méďa Béďa. Můj medvídek dostal jméno nejmenšího medvěda ze seriálu, Bubu. Pro mě však byl a zůstal Bubík.
Plyšový medvěd měl svůj původ v NDR. Snad proto se zcela lišil od běžných medvědů. Mým známým se líbil natolik, že jsem zakrátko sehnala ještě dva stejné medvědy, a ti skončili jako dárky kdesi u dětí.
V první fázi se mnou, dospělou učitelkou, cestoval Bubík jako živý. Jednou to bylo se třídou žáků němčinářů autobusem do Durynska, podruhé na letní kurs zahraničních učitelů němčiny do Halle. Všude se moc líbil a nikdo se mi nesmál. Jen starší Ruska, s kterou jsem bydlela, mi trochu káravě svou lámanou němčinou vytkla, že děvče jako já by mělo spát s mladým mužem, a ne s medvědem!
Po čase se medvídek samozřejmě okoukal, avšak šel se mnou životem dál všude, stěhoval se, zažil mé lásky i smrt partnera, nová zaměstnání, radosti i smutky. I když je jeho vizáž dojemně neměnná, jeho kožíšek už podobně jako já vykazuje známky stárnutí. Po letech k němu přibylo několik dalších medvídků, čisťounkých a hebkých, většinou ledních, v jejichž společnosti se jeho zašlý plyš obzvláště vyjímá.
Nedávno jsme při výletu do Mělníka navštívili v tamním muzeu výstavu jedné sběratelky medvídků. A tehdy mě napadlo, že svého Bubíka spolu s ostatními daruji té paní do sbírky. Při pátrání po kontaktu jsem zjistila, že u nás existuje Klub medvědářek. Začalo písemné vyřizování a projevený zájem sběratelky. Po něm však následovaly dvě dohodnuté a z časových důvodů neuskutečněné předávací návštěvy. Bubík spolu s kamarády už déle než měsíc čeká ve velké tašce na nový domov.
Vlastně čekal, až do včerejška. Podívala jsem se najednou do jeho černých korálkových oček, která se mě tázala: Ty mě po tom všem opravdu dáš? A já jsem se rozhodla, že nedám. Jestliže jsem předtím uvažovala, že se někde bude hezky vyjímat, teď vím, že patří ke mně, i když to bude někdo považovat za dětinské. A tak jsem vlastně ráda, že si ta paní nepřišla. Pokud se ještě ozve, dám jí jen ostatních několik medvědů, zatímco Bubík zůstane se mnou. A k tomu, že to myslím vážně, jsem mu ještě přidala slib, že mu konečně pořádně vyčistím jeho ušmudlaný plyšový kožíšek.