Byl začátek tehdy velmi deštivého září roku 1992 a Alexander Dubček spěchal po dálnicí D1 do Prahy na zasedání Federálního shromáždění. Na 88,9 kilometru u Humpolce jeho luxusní služební automobil BMW 735i ve vysoké rychlosti dostal vlivem aquaplaningu nezvladatelný smyk a vyletěl z vozovky.
Dubček, který seděl nepřipoután na zadním sedadle, vypadl z vozu. Po nehodě byl v bezvědomí dopraven a hospitalizován v pražské nemocnici Na Homolce, kde přes veškerou péči na následky zranění sedmého listopadu zemřel.
Pochován je na bratislavském hřbitově Slávičie údolie. Jeho služební řidič Ján Rezník, který jej vezl z Bratislavy do Prahy, byl později odsouzen na rok nepodmíněně.
Socialismus s lidskou tváří
Po pádu komunismu byl Alexander Dubček až do června 1992 předsedou Federálního shromáždění. Na jaře téhož roku stanul v čele Sociálně demokratické strany Slovenska. Byl to jeho návrat do vrcholné politiky.
Už v roce 1968 ztělesňoval Dubček pokus o nastolení "socialismu s lidskou tváří". Proces známý jako Pražské jaro však ukončila ruská ozbrojená intervence a slovenský politik byl nucen odejít do ústraní. Po Sametové revoluci sice nezískal prezidentskou funkci, o kterou usiloval, ale stanul však v čele federálního parlamentu.
Od roku 1970, kdy byl někdejší první tajemník Ústředního výboru Komunistické strany Československa definitivně zbaven jakéhokoliv vlivu, žil Dubček pod dohledem Státní bezpečnosti jako soukromá osoba. Teprve v souvislosti s uvolněním politických poměrů v Sovětském svazu po nástupu Michaila Gorbačova, mohl začít vystupovat alespoň v zahraničních médiích. Ani dvě dekády strávené v nedobrovolném ústraní nedokázaly Dubčekovu tvář zcela vymazat ze vzpomínek obyvatel Československa, což se jasně ukázalo, když se na konci 80. let hroutil komunistický režim.
Dubček, anebo Havel?
Týden po brutálním policejním zásahu na Národní třídě ze 17. listopadu 1989 se Dubček objevil spolu s dalšími představiteli demokratizačního hnutí na balkonu Melantrichu. Dav shromážděný na Václavském náměstí začal skandovat "Dubček na hrad!", což se opakovalo i o dva dny později na Letné. Nešlo přitom o zcela novou myšlenku. Nejpozději od jara roku 1989 usiloval o nahrazení prezidenta Gustava Husáka Dubčekem i Klub za socialistickou přestavbu Obroda, který sdružoval bývalé reformní komunisty.
Dubček mohl na podzim 1989 svou prezidentskou kandidaturu opřít o svou popularitu u veřejnosti, zejména na Slovensku. Jeho konkurent v boji o prezidentské křeslo, Václav Havel, měl však podporu českého Občanského fóra i jeho slovenské obdoby, Veřejnosti proti násilí.
Komplikovanou situaci se podařilo vyřešit až těsně před Štědrým dnem. Dubček byl kvůli své komunistické minulosti méně přijatelný, takže se prezidentem nakonec stal Havel, zatímco Dubček byl zvolen předsedou Federálního shromáždění. V jeho čele stál od konce roku 1989 do léta 1992.
Prozřelý budovatel
Alexander Dubček se narodil v roce 1921 v Uhrovci, shodou okolností v témže domě, kde přišel na svět i národní buditel a jazykovědec Ľudovít Štúr. Od roku 1925 žil Dubček v dnešním Kyrgyzstánu, kde jeho otec a matka v rámci dělnického družstva Interhelpo pomáhali budovat socialismus. Po návratu na Slovensko v roce 1938 vstoupil do komunistické strany.
Po válce, během níž se zapojil do Slovenského národního povstání, vystudoval Dubček politické vědy v Moskvě. Od roku 1958 byl stranickým tajemníkem v Bratislavě a o pět let později se stal prvním tajemníkem Komunistické strany Slovenska.
Na vrchol mocenské pyramidy vynesly Dubčeka v lednu 1968 frakční boje ve vedení KSČ. Jeho volba prvním tajemníkem strany místo Antonína Novotného představovala kompromis mezi táborem reformistů a konzervativním křídlem. Dubčekovi se ale podařilo názorové proudy ve straně spojit a díky své popularitě mezi lidmi se stal hlavní tváří pokusu o nastolení "rozumného socialismu".
Uvolňování politických poměrů v zemi tvrdě ukončila v srpnu 1968 invaze armád pěti států Varšavské smlouvy. Dubček byl s dalšími členy vedení KSČ internován v Moskvě, kde pod nátlakem podepsal protokol dodávající okupaci zdání legitimity. Ani tento ponižující krok Dubčekovu politickou kariéru nezachránil.
Už v dubnu 1969 ho totiž v čele KSČ vystřídal jiný ambiciózní Slovák – Gustáv Husák. Dubček byl poté půl roku předsedou parlamentu a z tohoto titulu podepsal takzvaný pendrekový zákon, umožňující zásahy proti demonstrantům. Krátce byl také velvyslancem v Turecku. Nakonec byl v červnu 1970 vyloučen ze strany a za normalizace pracoval jako dělník a technický úředník.