To je můj domov

O svém bydlení jsem zde psala v různých souvislostech už několikrát. Vzpomínala jsem na náš starý byt, do nějž mi bylo umožněno se podívat po 50 letech, vylíčila jsem útrapy ledového bytu s nepříjemnou paní domácí, zmínila jsem se i o čtvrti Chodově na Jižním Městě, kde bydlím nyní.

Předpokládám, že většina z vás žije ve vlastních domcích a vilkách, pečuje láskyplně o své zahrady nebo se těší nedaleké volné přírodě. Ze srdce vám to přeji. Já nic takového nemám. Nemám zahradu, terasu, verandu, lodžii, dokonce ani balkon. Už takřka 22 let bydlím v sídlištním malobytě, jemuž vévodí obývací pokoj o rozměrech 5,32 x 3,45 metrů, k němuž přiléhá kuchyňský kout 2,24 x 1,64 metrů. Byt doplňuje předsíň velká zhruba jako kuchyň a ještě menší příslušenství.

Když jsem se v roce 1982 přistěhovala do Prahy za svou láskou, která mě vzápětí opustila, strávila jsem několik let na ubytovně a v podnájmu. Pak se mi podařilo polopravdivým tvrzením,  že se budu vdávat, získat od zaměstnavatele byt. Leč ten nebyl v Praze, ale v Mělníku. Byl to krásný byt 2 + kk s komorou v paneláku, ještě vonícím novotou. Můj partner byl rozvedený a bez bytu, oba jsme časně ráno odjížděli do Prahy a vraceli se jen na noc. Mělník, to byly vlastně jen víkendy. Když po dvou letech Borek havaroval a zemřel, nedokázala jsem tam už sama žít. A tak jsem zůstávala u sestry v malém bytě v Praze a nevěděla, jak dál.

Byt nebyl státní a nedal se vyměnit s kýmkoliv. Teprve koncem roku 1992 přešly tyto podnikové byty pod obec. Vzápětí nato jsem obdržela dopis od své někdejší mělnické sousedky, pracující na "byťáku". Ta mi, asi přednostně ze známosti, poslala nabídku na trojsměnu Mělník - Mělník - Praha. Hlavním aktérem této inzerce byl pan režisér Hanych, otec dnes známé kontroverzní Agáty, tehdy asi 8-letého děvčátka. Ten zdědil v Mělníku jednopatrový dům, kde chtěl zřídit penzion. Musel se však vypořádat s dlouholetou nájemnicí, poměrně starou paní, která v žádném případě nechtěla do Prahy, kde jí našel v okruhu příbuzenstva malobyt. A tak se pro mě naskytla možnost, myslím, že jediná a poslaná z nebe, že ta paní odešla do mého mělnického bytu, já na Jižní Město v Praze a slečna z tamní garsonky, mého dnešního bytu, formálně do Mělníka. Přemluvit starou paní, aby se zřekla kredence, mycího stolu a několika skříní a šla na sídliště, trvalo doslova několik měsíců, během nichž jsem žila střídavě v naději a v nejistotě. Kdo viděl film "Kulový blesk", ví, o čem mluvím. Naléhání, do nějž se nakonec zapojil i její syn, v závěru přineslo ovoce, a tak jsem se v lednu 1993 přistěhovala do Prahy. 

Většina obyvatel domu byli původní nájemníci, kteří tu žili v té době už 14 let. Moji sousedé, když jsem se jim představila, se dotázali, jak dlouho zde pobudu, a divili se, že natrvalo. V bytě se zřejmě střídali různí nehlášení podnájemníci, podobně jako i v bytě pode mnou, kde byli načerno exotičtí cizinci, žijící nočním životem nebo provozující hlučné sexuální hrátky za bílého dne, které šokovaly venku si hrající děti. K problémům bydlení se ještě přidružily další lahůdky, jako prasklé potrubí ve stoupačce na WC uprostřed noci, vytopený byt od neslyšící paní nade mnou, vykopnuté skleněné domovní dveře a věčně rozbitý zámek, vylomené schránky, nepřiléhající okna a neustálý průvan v bytě. A každoroční doplácení na teplo a teplou vodu v řádu až několika tisíců korun.

Od té doby se hodně změnilo. Před více než 10 lety jsme založili družstvo nájemníků, které po splacení bytů nyní přejde ve družstvo vlastníků. Dům je v rámci možností dokonale opravený a dokonce byl i v soutěži o nejhezčí jihoměstský panelák, lidé se zčásti vyměnili, ale stále tu vládne příjemné klima, máme ve zvyku se pozdravit a navzájem si v případě potřeby vyhovět nebo se alespoň nerušit.

Máme báječné představenstvo, v jehož čele stojí dvě energické, schopné a nesmírně obětavé ženy. Možná, že jednou budu vděčná za nějaké vhodné sociální nebo zdravotní zařízení, které se o mě na sklonku života postará. Teď ale žiji zde, toto je můj skutečný domov, který bych už neměnila. Jsem zde opravdu šťastná.