Moje vernisáž: Vyprávění o tichu

Úžasné fotky. Umíš!!!

Zdeni, zajímavá zátiší a moc hezké fotografie.

Zdenko, moc krásné, mystika z obrázků přímo dýchá

Tajemné ticho, které vypovídá o zapomenuté minulosti, ticho, které člověka osvobozuje od hluku měst a lidí. A konečně ticho, které dovolí ponořit se hluboko do sebe a poté očištěný vyjít vstříc novému dni ... Moc hezké :-)

Nádherné záběry. Nostalgie jim na kráse neubírá, naopak. Bravo!

Smutné.

Ahoj Zdeni, fotky zajímavé a pro mě také trochu smutné. Ticho miluju, v zaměstnání jsem měla hluku až, až. Ale ticho mám jemně barevné, voňavé a pokud možno, teploučké.

Ne všude, kde je ticho, není život. Ticho coby protiklad hluku nám umožňuje oprostit se od vnějšího světa a ponořit se do sebe. Jestliže je však ticho následkem vyhaslého ohně žití, je deprimující. Náš archiv byl odstěhován ze staré, leč žijící Invalidovny do polomrtvého vojenského areálu na Ruzyni. Nechci podporovat armádu a zbrojení, ale ten areál, opuštěné budovy, hřiště, louky, aleje, by se daly využít jinak. Tvá prezentace ticha z různých pohledů je dokonalá.

To máš pravdu, Zdeni. Opuštěný Rapotín je "výkřikem" v krajině, i když tichým. Pytle ve mlýně dávají tušit, že ticho je jen zdánlivé, ale v mlýnici je živo. Dnes jsme jeli kolem. :-)

Na mně to ticho a smutek zapůsobily hlavně ve sklárně (byla jsem tam před lety na "dnu otevřených dveří", a viděla co naši skláři dokázali vytvořit. A nyní prázdné haly, vyhaslé pece.....na všem prach. Ale mlýn žije. Na exkurzi nás nemohli vzít za provozu (z hygienických důvodů), proto tam bylo to ticho. Je to starý dřevěný mlýn v Písečné u Jeseníku a stále mele zrní na mouku. Není všechno jen smutné.