Snad v žádném jiném evropském městě se existence železné opony neprojevovala tak zřetelně jako v Berlíně. Více než čtvrt století rozdělovala metropoli na Sprévě betonová bariéra, která bránila exodu obyvatel komunistické NDR do Západního Berlína. Hraniční přechody v Berlínské zdi byly natrvalo otevřeny přesně před 25 lety, 9. listopadu 1989.
Přísně střežená bariéra, oddělující demokratický Západní Berlín, patřící do Spolkové republiky Německo (SRN), od území komunistické Německé demokratické republiky (NDR), vyrostla v ulicích města prakticky přes noc v polovině srpna 1961. Více než čtvrt století se zdálo, že stěna ze železobetonu bude Berlín rozdělovat na věčné časy. Koncem 80. let se však politická situace v táboře socialistických zemí změnila. V čele Sovětského svazu usedl reformě naladěný Michail Gorbačov a o něco později zasedli polští a maďarští komunisté ke kulatému stolu s představiteli opozice.
My jsme národ!
Také v NDR se během roku 1989 začala rodit organizovaná opozice, jejímuž vzniku do té doby bránila tajná policie Stasi. V létě 1989 navíc tisíce východních Němců obsadily ambasády SRN v Budapešti, Praze a Varšavě, kde si chtěli vymoci možnost odchodu na Západ. Vládnoucí Jednotná socialistická strana Německa (SED) vedená Erichem Honeckerem přesto nejevila ochotu ke změnám, i když ji před důsledky oddalování politických reforem varoval sám Gorbačov.
Na přelomu září a října propukly v Lipsku pravidelné týdenní demonstrace, jejichž mohutnost rostla geometrickou řadou. Poprvé na nich zaznělo heslo "My jsme národ", jež se posléze stalo symbolem přechodu k demokracii v bývalé NDR.
Na projevy nespokojenosti zareagovalo vedení SED tím, že 18. října vyměnilo zprofanovaného Honeckera za Egona Krenze. Personální obměna spojená s neurčitým příslibem politických reforem ale přišla pozdě. Zatímco opatrný Krenz hodlal postupovat podle zásady "změna neznamená převrat", opozice už žádala vypustit z ústavy článek o vedoucí úloze SED a vypsání svobodných voleb.
Platí to okamžitě...
Na počátku listopadu 1989 zrušila východoněmecká vláda vízovou povinnost pro cesty do Československa. Praha, která od léta 1989 čelila náporu východoněmeckých emigrantů, vzápětí otevřela občanům NDR přechody do západního Německa. Za situace, kdy stačilo sednout do auta a přes Československo odjet do Bavorska, ztratil přísný režim na vnitroněmecké hranici smysl.
Klíčovou informaci o plánovaném zjednodušení byrokratických procedur pro cesty do zahraničí zveřejnil 9. listopadu člen politbyra SED Günter Schabowski. Učinil tak během živě přenášené podvečerní tiskové konference. Na otázku jednoho z přítomných žurnalistů, odkdy začne nařízení platit, zmatený Schabowski odpověděl: „Nejsem si jistý… Podle toho, co vím, tak odteď, okamžitě.“ Mýlil se, ve skutečnosti mělo nařízení platit až od následujícího dne.
Mylná informace se rozšířila rychlostí blesku. Ještě 9. listopadu večer se u přechodů do Západního Berlína sešly statisíce davy východních Němců. V nastalém chaosu začali pohraničníci na několika místech pouštět přes hranici jen na základě osobních dokladů. Ještě v noci byl otevřen také přechod mezi NDR a západním Německem poblíž Lübecku na severu země. Následující den šlo s běžným cestovním pasem překročit hranice i na dalších místech, a lidé začali do nenáviděné betonové zdi vyrážet průchody. Symbol studené války padl a spolu s ním se zanedlouho poroučel i východoněmecký komunistický režim.
Krvavý symbol opony
Kolik osob zemřelo na zhruba 1400 kilometrů dlouhé hranici mezi oběma německými státy, není dodnes zcela jasné. Podle loňské studie historiků z berlínské Svobodné univerzity lze doložit 1129 obětí. Jiný výzkumný tým napočítal dokonce 1684 smrtelných případů. Mezi oběti počítal i příslušníky pohraniční stráže, kteří zemřeli při výkonu služby či v souvislosti s ní spáchali sebevraždu.
Samotná Berlínská zeď, která měřila přibližně 155 kilometrů, si podle všeho vyžádala životy 138 lidí. Buď byli zastřeleni východoněmeckými pohraničníky, nebo roztrháni psy či padli za oběť nástražným systémům.
