Děti odešly do školy a školky a já se rozhodla, že se na chvíli ještě natáhnu. Posedávání a poskakování po bytě nebyla žádná velká zábava a mojí noze, uvězněné na dlaze od paty až po záhyb pod zadkem, bylo v leže nejlépe. Sotva jsem ulehla a sáhla po knížce, rozdrnčel se zvonek. Ach, jo, kdo to může být takhle po ránu?
Za dveřmi stála moje kamarádka Věrka z našeho domu. V ruce držela třičtvrtělitrovou zavařovačku a na jejím dně bylo cosi tmavého.
„Ahoj, co je?“ „Já jsem našla na zastávce autobusu hada, je nějaký cizokrajný, a tak jsem ho tam nechtěla nechat, až budou chodit děti do školy. Byl ještě zimou ztuhlý, našla jsem v kontejneru sklenici a dala ho do ní. Na, udělej s ním něco, třeba zavolej do přírodovědné stanice, já už musím letět do práce.“
Vrazila mi sklenici do ruky, skočila do výtahu a byla pryč. Chvíli jsem tupě zírala a pak jsem si všimla, že hádek ve sklenici začíná jevit známky života. Ježíš, jestli mi uteče, tak ho na těch berlích s nohou, kterou nemůžu skrčit, nechytím. Co s ním? Ta sklenice je malá, tam ho nechat nemůžu, chudáčka. Mám tady velkou pětilitrovku od okurek. No, do ruky ho brát nebudu, co když je jedovatý… Vezmu si vařečku a zkusím ho přesypat.
Nevím, kdo z vás má zkušenosti s hady. Já je v té době neměla. Velkou sklenici jsem postavila na stůl a snažila se z malé přemístit hada pomocí vařečky. Jenže milý hádek už byl zcela při smyslech a moc se mu to nelíbilo. Ocáskem se omotal okolo hrdla malé zavařovačky a zbytek těla vytrčil do prostoru. Zuřivě při tom vystrkoval jazýček a svižně s ním mrskal. Co teď? Pokusila jsem se ho vařečkou nastrkat do velké lahve. No to se mu už opravdu nelíbilo ani za mák. Uvolnil svůj ocasní úchop, otočil se okolo vařečky a šup na stůl. Než jsem se stačila vzpamatovat, byl na koberci a vlnitými pohyby mířil pod sedačku. „Né, to né…“ Pozdě…Než jsem se stačila vrhnout na zem, abych hádka chytila, byl v čudu. V duchu jsem proklela sebe, za svůj soucit s tímto zákeřným stvořením, Věru, za blbý nápad mi ho přinést…Jenže to bylo na nic. Nějak jsem ho musela vypátrat a zneškodnit. Lehla jsem si na břicho a berlí šťourala pod sedačkou a mumlala „ Vylez ty bestie, ale okamžitě…“ Nic…
To chce klid a přemýšlet. Jo, ono se to řekne, když máte v bytě smrtelně nebezpečného tvora. Nejlepší bude, udělat si kafe a vyčkat. Snad vyleze. Přesunula jsem se do kuchyně a hada uvěznila v obýváku. Tak, teď za mnou nemůžeš, pomyslela jsem si ulehčeně. Když jsem dopila kávu a trochu se zklidnila, pomalu jsem otevřela dveře do pokoje a rozhlížela se. Venku svítilo sluníčko a jeho paprsky pronikaly i do pokoje. Uprostřed koberce se, stočený do klubíčka, vyhříval můj „vězeň“. Hlavně ho nevyplašit…
Lehla jsem si na břicho, nic jiného jsem udělat nemohla, vzpomeňte si, že jsem měla jednu nohu v dlaze a totálně neohebnou, a začala se pomalu plazit k hadovi. Musím ho rychle chytit těsně za hlavičkou a nacpat do té sklenice. Had si mne nevšímal, i když moje srdce bušilo, jako zvon. Teď, připravit, start…Mám ho! Začal se mrskat a obtáčet okolo mého zapěstí. Vstrčila jsem ruku s hadem do sklenice a druhou jsem se snažila ho rozmotat. Ještě jednou jsem zaklela a pomyslela na ty nebohé sirotky, které tu po sobě zanechám. Zavřela jsem oči, hada pustila a rychle vytáhla ruce ven. Stále mi visel na zápěstí…Rychle jsem ho odmotala a šup s ním do lahve, víčko a pořádně zašroubovat…Ať se tam klidně udusí. Už ho nechci ani vidět. Sklenici jsem odnesla do koupelny. Konečně, po dvou hodinách, jsem se dostala k tomu, abych zavolala do přírodovědné stanice.
„Kde že jste ho našla? Jak je velký? A jakou má barvu? Má nějakou kresbu na těle?“ „Jak to mám vědět, nevšimla jsem si.“ „No tak si ho prohlédněte“ To zrovna…. Ach, jo… „Tak já jdu pro něj“
„Aha, tak to bude asi africká užovka, ta Vás neuštkne, je to jen škrtič. Asi někomu utekla a tomu je to teď líto a bude jí hledat. Vyvěste po okolí cedule, že ho máte, a když se do týdne nikdo nepřihlásí, tak si pro něj přijedeme.“ „ No to ne, já ho tady týden nechci…co bude jíst. A co až přijdou děti…!“ „Paní, nezmatkujte, vždyť je zavřený, jen mu udělejte dírky a žrát nemusí, to vydrží. Nashledanou.“
Jen co přijde Věra z práce, donesu ho k ní…Sedla jsem si a začala psát cedule .
Našel se had, cca 60 cm dlouhý, hnědý s kosočtverci na zádech. Vyzvedněte si ho co nejrychleji u…
Když přišla dcera ze školy, poslala jsem jí cedule rozvěsit po sídlišti. Majitelka hada se našla ještě téhož odpoledne. Když jsem jí sklenici předala, ihned hada vytáhla a začala se s ním mazlit. „Žofinko moje, já už myslela, že Tě nikdy nenajdu“ a zasypala milou Žofku pusinkami. „Vemte si jí, ona nic nedělá.“ A opravdu. Žofinka byla na omak velmi příjemná a její doteky jsem si teď mohla bez hrůzy do sytosti vychutnat. Pomazlila se s ní i dcera a syn. Od té doby vím, že hadi nejsou vůbec studení nebo slizcí a že i had může být pro někoho mazlíčkem.
