Retropříběh: Moje vlasy

Zuzano, připadá mi, že nejlepší vlasy máš teď. Moc ti sluší ten účes a to, jak jsou silné, pružné a nešediví, to by Ti každá mohla závidět. Jsem toho názoru, že ženám nejvíc sluší dlouhé vlasy. Ale jsi důkazem, že mohou být i výjimky.

čas dlouhých vlasů ,pletení copánků později vlasy do drdolu na to ráda vzpomínám .Dnes už jsou pohodlnější vlasy krátké ,ráno je jen prohrábnu a den může začít. Pramen šedivých vlasů mé maminky nosím stále smotaný v peněžence tak je kousek maminky stále u mě.

Není zač se omlouvat. Hezky jste to popsala. Podle komentářů vidím, že jsme si s vlasy užily skoro všechny. A já, stejně jako vy, v pubertě hodně posměchu. Navíc to jméno také zavdávalo podnět k posměchu. Na střední už jsem byla na kluka a krátké vlasy mi vydržely až přes čtyřicítku. Pak jsem měla skoro deset let dlouhé a ty vzaly za své s nemocí. Naštěstí jsem ji, na rozdíl od vaší maminky, porazila. Je smutné, když ztratíme rodiče příliš brzy.

Opravdu pěkné povídání.já jsem s vlasy neměla velký problém,tmavé a husté,ale zároveň jako hřebíky.Známá kadeřnice mně udělala asi v 7 třídě trvalou,a byla jsem za fešandu,jenže jsem to schytala ve škole,když jsem při hodině vyrušovala,tak mně naše třídní,která byla známá svými legračními výroky,řekla,že si myslím,že když mám trvalou,tak že můžu začít i zlobit.Trvalá vydržela dlouho,chodila jsem pak s vlnitými vlasy,a byla spokojená.Dnes si vlasy barvím a mám střih do mikáda,moje kadeřnice tvrdí,že je to tak nejlepší,a já s ní zcela souhlasím.

Zuzko, moje vlasy, to je celoživotní problém. Za raného dětství kohouta, pak culík, následuje ohon, trvalá, šedesátá léta natupírovaná koule, dál přelivy, no a končím s melírem...

Ahoj nohatá holko,slušelo Ti to tenkrát i teď.Vidím,že jsem nosila podobné účesy,v 8.třídě jsem se nechala ostříhat kamarádkou skoro na kluka.To byla rána!Pak jsem měla ještě jednou dlouhé vlasy od vysoké do 28 let a docela jsem si jich užívala.A taky zůstaly 2 paruky.jedna pro maminku po ozařování,jedna módní "lví hlava"pro mě.

Starosti s vlasy jsem nikdy neměla, jak říkáš " kohouta s mašlí" a pak, co mě kdy napadlo. Naše maminka naše účesy neřešila, jen trvalou nám nedovolila.

Zuzko, díky za Tvůj příběh, Byly jste krásné holčičky a Tobě slušely copánky i později krátké vlasy. Dnes jsi krásná svojí citlivou duší.

Příběh ve mně také vyvolal nostalgické vzpomínky. Je to zvláštní, co všechno je s vlasy spojeno. Ihned se mi vybavilo, jak když zemřela moje sestra, jsem tehdy v tom smutku byla ráda, že jsem ji pár dnů předtím ostříhala. A stejně tak moje maminka, odešla za tátou s krásnou čerstvou trvalou ...

Myslím, že vlasy potrápily nejednu z nás. Tvůj životní příběh mi to dnes připomněl. S těmi svými jsem spokojená až teď na "stará kolena".