Těsně před Vánoci nás zaskočila zpráva o úmrtí pana Miroslava Štorcha, který patřil k přispěvovatelům portálu i60. Mirek byl sportovcem tělem i duší, což mimo jiné potvrzoval i svými články na i60 či na svém blogu na idnes.cz. Ovšem nebyl to jen sport, o kterém rád psal. Například přišel s nápadem nové rubriky Diskotéka pro starší a pokročilé, v níž vzpomínal se čtenáři na staré české šlágry. Připomeňme si jeden z příspěvků pana Miroslava Štorcha, který popisuje jeho aktivní život. Mirku, budiž ti země lehká!
Redakce
.
Prudký proud vzduchu nafoukl tvář našeho trenéra parašutismu, který vykoukl otevřenými dveřmi ze starého dvojplošníku AN-2 zvaného Andula. Díval se kam dopadla papírová stuha zvaná fléra, aby bylo vidět kam vítr odnese naše padáky. Letěli jsme ve výšce 700 metrů nad letištěm v Hořicích u Ostroměře.. Napjatě jsme čekali na jeho pokyn, abychom poprvé v životě vyskočili z letadla v rychlosti 200 km/h s padákem do prostoru. Docela jsme se těšili na pěkný zážitek.
Moje fotografování v letadle
Pak to šlo ráz na ráz. Kabina letadla se otřásala rachotem ruského leteckého motoru.Vstali jsme a šli pomalu k otevřeným dveřím s padáky na zádech připojených karabinou k lanu v kabině. Jako fanda fotografování jsem dělal snímky těsně před seskokem. Když kamarádi vyskočili na pokyn trenéra, tak jejich těla odletěla dolů pod letadlo a lano stáhlo vak jejich vrchlíků - jejich padáky se otevíraly jako bílé květy nad zelenou krajinou. Fotoaparát Exa jsem strčil do kapsy a zatáhl zip. Pravou rukou jsem držel podle pokynů lano připojené k padáku. Kdyby bylo v levé ruce u hlavy, tak by došlo k úrazu.
První seskok z letadla
Pak jsem vyskočil z letadla jak jsem byl připravený z výcviku. Lano připojené v kabině u stropu zůstalo plápolat za letadlem a nade mnou se otevřel bílý vrchlík padáku s malým otvorem uprostřed. Ruský dvojplošník AN-2 hřmotně letěl ode mne pryč a rozhostilo se příjemné ticho. Měl jsem pocit, že letím zavěšený pod nějakým balónem. Vzduch tiše šuměl a padák jak se říká dýchal. Mohl jsem se v klidu rozhlížet po krajině jako z rozhledny vysoké 500 metrů. Najednou jsem uviděl vpravo pode mnou kamaráda, který vyskočil dříve a nadšeně na mne pokřikoval : "To je paráda." Mávali jsme na sebe a ukazovali dolů, kde přistávali na letišti ostatní. Protože jsem byl těžší, tak jsem klesal trochu rychleji a přistával jsem dříve. Zatáhl jsem levou rukou za řídící kolík padáku a ten pomalu začal zatáčet vlevo, abych se ve vzduchu nesrazil s kamarádem. Velká plocha letiště se pomalu přibližovala a nikde nebyla žádná překážka - strom, dům, elektrické vedení nebo rybník. Srazil jsem obě nohy k sobě a připravil se na doskok. Náraz chodidel v pohorkách na tvrdou trávu letiště byl dost prudký. Měl jsem pocit, že jsem dostal přes chodidla ránu nějakou tvrdou tyčí. Nesvalil jsem se do předepsaného parašutistického kotoulu, abych náraz rozložil. To byla asi ta chyba. Zůstal jsem udiveně stát a byl jsem spokojený, že jsem už na zemi.
Sbalil jsem padák a začal fotografovat ostatní přistávající kamarády. Fotografie je v galerii. Byl už červnový večer v roce 1973 a málo světla.
Další seskoky
V dalších dnech jsme skákali padákem mimo letiště i z větších výšek 800 a 1000 metrů do terénu. Bylo daleko příjemnější dopadat na měkká zoraná pole než na tvrdé letiště. Všichni jsme se vrátili z kurzu bez komplikací.
--------
Kdysi jeden moudrý muž říkal : "Dítě se narodí a nikdo neví co z něj bude. Jestli vědec nebo cirkusák." Stejně tak to nevíme u našich vnoučat nebo u jiných dětí, se kterými se setkáváme.
Sen o pilotování letadla
Když jsem byl malý, tak mým snem bylo stát se pilotem dopravních letadel. Ale netušil jsem, že tehdy bylo v Československu možné získat pilotní průkaz jen ve Svazarmu na větroně a pouze z armády odcházeli někteří vyškolení piloti ze stíhaček po přeškolení k dopravním letadlům v Československých aeroliniích. A tak jsem se pilotem nestal. Nechtěl jsem nastoupit dobrovolně do armády. Do stíhaček jsem byl stejně moc vysoký.
Menší úrazy při para výcviku
Pak jsem měl možnost na vysoké škole projít jeden rok teorií a parašutistickým výcvikem, pod vedením reprezentačního trenéra pana Vejvary. V galerii přidávám pár digitalizovanách černobílých snímků z výcviku a seskoků na kurzu v roce 1973 u Hořic. Užili jsme si plno legrace, i když občas došlo k menším úrazům. Například kamarád se odrazil na zemi do trenažéru seskoku tak nešikovně, že si rozsekl obočí o ocelovou kladku s lanem. Naštěstí jen málo. Říkali jsme, že pokřtil trenažér vlastní krví. Na ošetření zranění stačily v nemocnici čtyři stehy. Menší odřeniny a modřiny jsme ani nepočítali.
Epilog - Humorné příhody
1. Nejmenší studentka gymnastka Květa měřila jen 160 cm a byla také nejlehčí ze všech.. Když si vzala na záda zabalený padák, tak jí téměř nebyla vidět hlava a říkali jsme jí - padák s nožičkami. Když přistávala na letišti, tak se dostala s padákem nad betonovou plochou do stoupavého horkého proudu vzduchu a začala zase stoupat. Kopala nožičkama a volala " Já chci dolůůů. " Proletěla mezi dvěma topoly a dopadla kousek od náspu železniční trati u letiště, kde preventivně zastavil malý motorový vlak, aby nepřejel parašutisty padající z nebe.
2. Nejvyšší a nejtěžší studentka jménem Alena naopak na padáku rychle klesala a přistála mimo letiště na poli, kde byly pěstovány obrovské kedlubny odrůdy jménem Gigant. Pak nám říkala, že se o kedlubny docela potloukla. S úsměvem nám říkala. Co kedlubna to modřina.Věřili jsme jí to. Ale nekontrolovali jsme modřiny osobně.
3. Náš kamarád Sváťa naopak vyskočil z letadla jako profesionální paragán hlavou napřed a s nohama za sebou. Obdivovali jsme ho na zemi, že nám předvedl takový seskok. Udiveně se na nás podíval a sarkasticky dodal : " Vy volové já jsem zakop´."
O tom klukovi jsem už tady na i60 napsal jiný článek. Rádi na parašutistický kurz vzpomínáme i po čtyřech desítkách let.
|
