Naďo, jen vše to dobré do příštího roku. Ať ti to kamarádství vydrží co nejdéle!

Hezky a s humorem popsané naše prosincové setkání :-) ale neodolám a dopíšu - já jsem tam měla také své knížky - pár z posledních výtisků mé prvotiny Rozlouskni oříšek a tištěná novinka Hanko, utíkej! aneb trampoty jedné puberťačky. Má autorská skromnost mne nutí přihlásit se rovněž ke zmíněné reprezentaci literární tvorby :-)

Krásná báseň. Děkuji.

Marie, děkuji. Prošla jsem se, aspoň virtuálně, s vámi. :-)

O Vánocích nebudu sama, přesto budou smutné. Poprvé bez přítele, který loni o Vánocích doma ulehl a za dvanáct dní zemřel. Budu s jeho dcerou, jejím manželem a rodinami jeho dvou dcer.

Obdivuji každého, kdo dokáže vymyslet poutavou pohádku. Pohádku, ve které je i trochu napětí a zároveň i poučení. Taková je podle mne i tato Tvá Zdenko.

Příjemné čtení, pro některé hektickém ,předvánočním čase

Líbo, píšeš moc hezky. Krásně se to čte.

Veselé Vánoce pane Poláku a v novém roce pokračujte v psaní vašich výborných fejetonů.

Moc milé povídání.

1.část je moc hezká a napínavá. Čekala jsem na konci, že už se klučina toho vytouženého zvířátka dočkal i v reálu a ne jen ve snu. Těším se na další část.

V tomto státě žije tisíce, troufnu si říci, že desetitisíce důchodců, kteří nemají bankovní účet např. z důvodu exekucí, brání si tím i to málo, co jim po exekučních srážkách zbyde. Není v jejich možnostech volit jinak, než si nechat vyplácet důchod v hotovosti na poště. Chtě nechtě tak musí akceptovat "zvůli" státní mašinérie. Jsou staří a jinou volbu stát nenabízí. A připomínky, že si za vše mohou sami neobstojí. Takže když se poplatky zvednou na jakoukoliv výši, nezbývá, než je akceptovat..., velké bohužel.

Mám moc ráda modrou v kombinaci s bílou, a pak samozřejmě červenou :-)

Paní se rozhodla správně, nemusí hned cestovat někam do exotiky, stačí zajít do kina, nebo na cvičení, či si udělat nějaký zajímavý výlet po vlastech českých. A že manžel bude brblat no tak ať ono ho to časem přejde a s novou situací se smíří.

Nádherně napsaný životní příběh.

Děkuji za informaci o zajímavém archeologockém výzkumu.

Já jsem zase párkrát šla "za hudebku". Naši mě totiž přihlásili do hudebky na piano. Tam jsem ale musela jezdit z naší malé vesničky autobusem do 4 km vzdálené větší obce. Bylo mi asi 10 let a paní učitelka mi nebyla moc sympatická. Tak jsem vždycky autobusem odjela, místo hudebky jsem se chvíli courala po vsi a pak v klidu odjela autobusem zase zpět. Když to naši zjistili, (paní učitelka se totiž ptala, jestli nejsem nemocná, protože už jsem v hudebce dlouho nebyla), tak to u nás nedopadlo vůbec tak dobře, jako u Jany...

Jindro, zlatá slova. Tancuju taky moc ráda, ale většinou nějak "nejsou lidi".... :-(

Milá procházka. Děkuji.

Hezký článek, díky, i když kavárny nejsou pro mne, jsem doma v přírodě, něco společného jsem našla, v rodině máme dlouhodobě slogan - upravená i na vrcholku Himálaje, je to z jedné knížky po babičce :-)