Každé ráno po probuzení se, občas ještě i z postele, kouknu na íčko, co vyšlo nového. Určitě nejsem sama, kdo si rád, ještě než z teplého pelíšku vyleze, obzvlášť  teď v nastalém chladném počasí, něco zajímavého přečte. Občas se k něčemu v komentářích taky vyjádřím, občas mě něčí názory překvapí ať už kladně nebo naopak. Taky mě pochopitelně zajímá, jestli náhodou nebylo zveřejněno něco z mých nesmělých grafomanských pokusů. Že se prostě něco nelíbí nebo nehodí, to je mi jasné, zamyslím se nad tím proč a třeba to i odmažu, abych zbytečně nezabírala místo. Když se mi u článku objeví hláška "Schváleno čeká na zveřejnění", potěší mně to, ale už se u toho tolik neraduju jako dříve... Nemusí to totiž ještě nic znamenat, redakce si může zařazení do magazínu rozmyslet a dobře si pamatuju, jak se mi článek ztratil... No vážně, byla u něj hláška o schválení a najednou jsem ho marně hledala. Že bych si ho smazala sama?  Možná jsem si na smazání nějak omylem  klikla,... Ale to přece už po schválení nejde, ne?  Tak jsem vážně nevěděla. Nezlobila jsem se, chápu, že redakci mohl jeho název připadat provokativní nebo sprostý. Dokonce jsem před kliknutím na zveřejnění z toho měla jisté obavy, ale kolegyně v práci, můj první posluchač a kritik, když jsem jí to přečetla a ptala se, jestli to tak můžu nechat mi řekla, že klidně. Že dneska se píšou a říkají veřejně dáááleko horší věci.

Takže pokud jsem to neudělala sama, je mi toho smazání dodnes trochu líto, obzvlášť po tom  "schválení", kdy jsem Ivě řekla, že se jí musím omluvit za to, že jsem jí nevěřila a že přitom měla pravdu. No a pak byl článek pryč a já pochopila, že neměla !!!

Ho...  je totiž pořád sprosté slovo, stejně jako v dobách minulých.

Ale možná by stačilo jenom změnit název, ne? Nebo snad tam bylo i něco jiného, co mohlo vadit? Netuším. A o co v tom článku vlastně šlo?  No celkem o nic, tedy by se dalo říct, že vlastně "vo ho.... ". Takhle to vypadalo:

⚫Taky vás po ránu napadají blbiny? Já si třeba vzpomněla na hlášku, kterou občas ještě někdo užívá a zajímalo by mně, jestlipak ví, jak vznikla?

"Hovno, hovno, slavný soude."
To prý pronesl jeden z party "Vyšehradských jezdců", jejich vůdce Jindřich Procházka zvaný Kozina u soudu. Pochopitelně že si tím u soudu nepomohl a všichni nakonec skončili na leta v socialistickým kriminále. Smutné je, že to asi byla jenom parta mladých výtržníků, ale jelikož poslouchali Hlas Ameriky a Laxík, tak je v padesátých letech u soudu vydávali za protistátní zločince.

A já to pronesla, když jsem se ráno dočetla na internetu, že Veronika Žilková vypadá tak úžasně, že jí v metru revizor nevěřil, že už je jí přes 60. 

Něco podobného se mi už stalo taky, když jsem jela s vánočním cukrovím Evě a Lence autobusem do Prahy a chtěla jsem seniorskou jízdenku, takže 65+. A do Blesku jsem to tehdy nehlásila, ono by je to, pochopitelně o mně, nějaký tetě z venkova, vůbec nezajímalo... Tenkrát jsem si o tom jenom napsala do svého "dívčího deníčku" :

"V autobuse po mně chtěl řidič občanku a když jsem jí lovila z kabelky a brblala, že po té paní přede mnou přece nic nechtěl, tak řekl, že ona na to, že je senior vypadala... Asi mě to mělo potěšit, ale když jsem musela postavit ty dvě tašky cukroví co jsem sestře a kamarádce vlekla a ještě hledat v kabelce peněženku a v ní občanku, tak to mě spíš štvalo než těšilo. Sestra mi na to řekla, že mám být ráda, že vypadám mladistvě... No to teda nevím, co ze mě tehdy bylo v tom zobáku - respirátoru vidět. Asi jenom že nemám na hlavě  šátek a v ruce hůl."⚫