Foto

Zimní vzpomínky na letní dovolenou II

28. 11. 2024

Další horký den v milovaném Římě.

Po snídani v rušném hotelu jedu autobusem k Vatikánu, přejdu Tiberu po mostu naproti Andělskému hradu, který se impozantně tyčí nad řekou - a jdu spolu s davy turistů k náměstí sv. Petra. Jeho náruč mne opět vítá otevřená a nádherná, člověk se cítí skutečně objímaný a vítaný kruhem mohutných sloupů, stinným podloubím - a v čele toho všeho čeká chrám všech chrámů s Michelangelovou kopulí. 

Vedro nutí turisty pohybovat se jen po vnitřním obvodu náměstí, kde je částečný stín. Takže když se rozejdu doprostřed náměstí ke kašně a obelisku, abych našla magický kruh, na který se chci postavit, jsem tam téměř sama. A vedro je opravdu téměř neúnosné, nicméně jdu téměř najisto a kruh najdu - postavím se na něj - a sloupy kroužící ve dvou řadách kolem náměstí se vyrovnají přesně za sebou, takže to vypadá, že řada sloupů je jen jedna. 

Pak musím dlouho pít studenou vodu:)

Postavím se do řady pro vstup do chrámu. Fronta je vcelku dlouhá, ale pohybuje se poměrně rychle - nejobtížnější je přežít úsek na prudkém slunci. Přede mnou stojí rodiče se dvěma malými dětmi, jedno z nich v kočárku - tohle opravdu nechápu. Děti vedro nevydrží a pomoci musí přivolaná záchranná služba. Skutečně si tihle rodiče myslí, že jejich malé děti ocení návštěvu renesančního skvostu? 

Po 22 minutách vstupuji do chrámu a jako vždy jdu odleva. Co k němu říci? Kdo tam byl, ví. Neskonalá krása - zdobená podlaha, nádherné stropy, pompézní sakristie, množství soch, obrazů, vyřezávaných zpovědnic. Uprostřed chrámu jsou vyznačeny jiné katolické katedrály, tedy kam by dosahovaly ve srovnání s touto velikostí. Je tam i značka pro náš Chrám sv. Víta. Vpředu oltář a černé ebenové sloupoví - nevím proč, mi osobně sem tak úplně nesedí, možná je to tou barvou. Ta Berniniho čerň mne prostě ruší. Zvedám hlavu k nekonečně vysoké kupoli a poměrně dlouho vnímám atmosféru tohoto posvátně nádherného místa. Místa, kterým kráčely a kráčejí dějiny. Pak jdu pomalu směrem k východu, záměrně pomalu, protože vím, že mne čeká to nejcennější a pro mne nejpůsobivější v tomto chrámu - Michelangelova Pieta. Vidím ji poněkolikáté - a znovu sotva dýchám. Bledá nádhera této bolestné sochy je nesdělitelná. Záhyby mramorového šatu Matky Boží, výraz utrpení v její ušlechtilé tváři, výraz prožitého trápení ve tváři Krista - a především kompozice sochy, ta věčně předávaná láska matky k dítěti na jejím klíně. Jako vždy nedýchám.

Pak ven a velice pomalá procházka letním Římem, nesmí chybět zmrzlina, jdu jen tak, toulám se a vdechuji život tohoto města, míjím krásné budovy, zajímavá zákoutí, přeplněná náměstíčka, nesčetné kašny s pitnou vodou - a dojdu k pomníku Vittoria Emanuela, Římané mu říkají šlehačkový dort, ale mi se líbí - bílá trochu přezdobená nádhera s věčným ohněm pro neznámého vojína. Dá se prohlednout i zevnitř, ale nejdu, tam už jsem byla. Místo toho se jdu podívat vpravo kolem pomníku, kde se nacházejí původní antické domy, jsou dnes už zčásti pod úrovní silnice - tady kdysi bydleli Římané, čím majetnější, tím si mohli dovolit bydlet v nižším podlaží. Nahoře totiž bývalo horko. Tak jako je i teď.

Jedu autobusem do hotelu a dnes už nikam. Oddech. 

Další den se vydávám pěšky zčásti podle navigace a zčásti podle značek až k Fontáně di Trevi. Ta samozřejmě vždy vyvolá vzpomínky na Sladký život a koupání švédské krásky za dychtivého přihlížení Marcella Mastroianniho. Dnes se ve fontáně koupat nedá, ani smočit ruce v ní nesmíte, jen koukat. Je tak obležena davy, že koukám poměrně zdáli, ale prodírat se zpocenými lidmi se mi nechce. Vím, že v přilehlém kostele jsou vystaveny nádoby se srdci papežů, ale kostel je zavřen. Pak trochu bloudím ve snaze nalézt další cíl cesty - Pantheon.

Najdu jej - jediná vskutku dochovaná a celá památka na antický Řím. Kdysi býval mnohem vyzdobenější, ale i tak uchvátí svou jemnou až ušlechtilou krásou. Na rozdíl od mých minulých pobytů se zde tentokrát platí vstup, tak dobře - koupím vstupenku a vstupuji. Kulatý prostor, mramorová podlaha, chrám všech Bohů dnes slouží jako pohřebiště velkých Italů, především zde má hrob Raffael Santi. Chvilku posedím a kochám se atmosférou místa pod otevřenou kupolí, kterou obdivoval i velký Michelangelo a která je jediným zdrojem světla. Jak geniálně prosté.

Pak se vydám vlevo od Pantheonu k chrámu Santa Maria sopra Minerva. Před ním stojí zajímavá socha slona nesoucího obelisk. Vcházím dovnitř s jediným cílem - tím je vlevo od oltáře neuvěřitelná Michelangelova socha Ježíše s křížem. Jen tak zvolna se opírá o kříž a dívá se trochu do boku, má smutný pohled člověka, který ví, co jej čeká. Ta socha mne vždy zasáhne. Přes bedra má roušku, ale tu mu přidělali později, přece nebude Ježíš nahý. Puritáni. Ta rouška se na sochu nehodí. 

V kostele je poměrně dost turistů, ale sledují vše ostatní. Sednu si a nejméně čtvrthodinu nerušena koukám na tu nádheru. Pak si mého pohledu všimne jeden z německých turistů - přikročí blíž k Ježíši, přečte si na cedulce "Michelangelo" - a zařve na celý chrám - přivolá skupinu svých krajanů. Fotí, křičí, volají se navzájem - nevidím už nic. Odcházím.

Pomalu se přesunu k velkolepému náměsti Piazza Navona se třemi slavnými fontánami a unavena usedám do nejbližší restaurace k obědu. Ruch na náměstí pozoruji od dobrého jídla a sklenky vychlazeného Prosecca.

Za neskutečného horka se vracím procházkou do svého hotelu. 

Další den jedu metrem ke Koloseu a vystojím přímo na žhavém slunci frontu na vstup na Forum Romanum. Horko je takové, že mi dojde voda, koupím si tedy další od procházejícího prodavače. Jeho voda je v podstatě kus ledu, který si úlevně přikládám za krk a ochlazuji se. Přede mnou stojí ve frontě dvě černé Američanky, které se střídají, protože pobyt na slunci neunesou, zvláštní - černošky by měly snést horko, ne? Ovšem faktem je, že mají obě oblečeny dlouhé leginy a trika s dloihými rukávy. Proč, netuším.

Formu Romanum je prostě Forum Romanum. Člověk prochází mezi ruinami kdysi velkolepých staveb, pobude v chrámu Vestálek, podívá se na budovu původního Senátu, v tichu postojí na místě, kde bylo spáleno Caesarovo tělo. Měla jsem vstupenku i na všechny interiéry, tak jsem absolvovala například prohlídku paláců Palatina se zajímavou animací nebo s pracovnou císaře Augusta, která je na císaře pozoruhodně prostá. Vypila jsem několik litrů vody a i já vyhledávala stín. Vedro prostě. 

Pak na hotel, siesta, jídlo - a odpoledne trochu nákupy, je třeba koupit suvenýry pro mé blízké. 

Poslední den v Římě - pěšky se vydávám k Ara Pacis, Oltáři míru, který nechal postavit císař Augustus a který je dnes umístěn pod skleněnou kupolí v muzeu určeném jen pro něj. Vedle se nachází Augustovo mauzoleum, ale to se opravuje. Ara Pacis je mramorové dílo s mnoha reliéfy, velice dobře popsanými, vládne tu ticho a téměř nikdo zde není. Zaujme mne barevná animace tohoto oltáře, abychom si udělali představu, jak vypadal dříve. Velice působivě a velice jinak. Ostatně - jak mne pak upozorní syn historik - dnes známe antické sochy jen jako bílé mramorové postavy, ale ony bývaly všechny bohatě barevné - ty barvy ovšem smyl čas. Představa bílé vznešené mramorové antiky bere za své - ale zase to vše muselo být mnohem živější.

Pak procházka na Piazza del Popolo - nádherné náměstí s krásnou katedrálou a v ní obraz Carravaggia, sochy Berniniho na náměstí, dva téměř totožné kostely. Poté jdu pomalu ke Španělským schodům a vychutnávám opět zmrzlinu. Před schody stále stojí krásná kašna Bárka - je zcela obležená turisty. Odcházím na hotel, oběd, siesta.

Vpodvečer ještě procházka k bazilice S. Pietro in Vincoli - zde známá Michelangelova socha Mojžíše s nevysvětlenými rohy, poté až ke Koloseu, procházkou kolem Fora a Caesarovy sochy a Marcellovy tržnice ke Kapitolu. Michelangelovo schodiště, socha Marca Aurelia, muzea, trochu pomenší reliéf slavné vlčice s Romulem a Remem, výhled na Forum ještě shora - a sbohem, Říme. Nebyla jsem tu naposled.

Další den odjezd z nádraží Termini vlakem do Benátek. Cestou krásné výhledy na moře, jeho zátoky, mnoho lodí a lodiček.

Benátky - ubytování v malém útulném hotelu v neskutečně úzké uličce a pak pomalá procházka pohádkovými uličkami kolem kanálů s gondolami a gondoliéry až na slavné náměstí San Marco. Tady si dávám drahou kávu a zmrzlinu v kavárně, ale což - Benátky. Pozoruji ruch na náměstí, kostel sv. Marka je bohužel zavřený, tak procházka kolem moře - poslouchám typický zpěv gondoliérů a nasávám atmosféru moře a jihu a slunce - prostě Itálie.

Druhý den po snídani v růžově vyzdobené jídelně s bílými stolky a prostíráním, vše jako z cukru - vlakem do Klagenfurtu. I toto půvabné město se sochou Marie Terezie a draka na náměstí si prohlédnu, zúčastním se i mše v místní katedrále připomínající zvenku spíše radnici - a ráno nonstop přes Vídeň domů.

Dlouho plánovaná a vysněná dovolená neměla chybu.