Myšlenkou potrestat válečné zločince se spojenci zabývali už na konferenci v Teheránu. Stalin navrhoval popravit 50 000 štábních důstojníků. Nakonec se shodli, že budou souzeni Mezinárodním vojenským tribunálem v justičním paláci v Norimberku.

Město bylo vybombardováno, ale budova zůstala jako zázrakem nedotčena. Symbolika byla i v tom, že Norimberk byl kolébkou nacismu.

Na lavicích obžalovaných seděla špička Třetí říše. Hitler, Himmler, Goebbels a Borman v posledních dnech války spáchali sebevraždu. Nebýt atentátu, místo by zde měl i Heydrich. Jeho předchůdce v protektorátu Konstantin von Neurath dostal 15 let.

Po vznesení obžaloby se doručení se obžalovaní krátce vyjádřili.

Druhý muž říše Herman Göring: "Vítěz je vždy soudce, poražený obžalovaným."
Vydavatel protižidovského plátku Der Stürmer Julius Streicher měl jasno: "Proces je triumfem světového židovstva."
Polní maršál Keitel odpověděl podle očekávání: "Pro vojáka je rozkaz rozkazem."

Při vší nevinnosti byli někteří ještě nevinnější. Ministr zahraničí Joachim von Ribbentrop: "Jsou obžalováni nevinní lidé."
Později osvobozený president Říšské banky Hjalmar Schacht, který konec války prožil v koncentračním táboře: "Nechápu, proč jsem byl obžalován."
Nástupce Hitlera admirál Karl Dönitz: "Žádné obvinění se mě nevztahuje, jde o typický americký humor."
Někteří, jako Speer a Schirach vinu částečně přiznali, pokud to nebyla jen snaha o zmírnění trestu.
Emotivním dokumentem bylo promítání filmů o ukrutnostech, které komentoval Hess: "Tomu nevěřím."

Dobře, že Eisenhower nechal do Buchenwaldu dopravit na konfrontaci s realitou obyčejné Němce, ale jak se později ukázalo, tento koncentrák byl jen předsíň nacistického pekla. Nikdo z obžalovaných o tom samozřejmě nic nevěděl, válku nepřipravoval, válečné zločiny nepáchal a nikomu mozky nevymýval. Jeden prokurátor pravil: "Nevyžadujeme, abyste odsoudili tyto lidi jen na základě výpovědi jejich nepřátel." Při své arogantní jistotě, spojené s úřední dokonalostí, proti sobě sami zanechali dostatek písemných důkazů. Někteří ale ani s tím neměli problém. Heydrichův nástupce Ernst Kaltenbrunner svoje podpisy klidně popřel.

Na hlavní proces pak navazovaly další, například s lékaři, a také jednotlivé státy soudily "svoje". Československo poslalo na popraviště státního tajemníka K.H.Franka.

Během 218 dní bylo vyslechnuto 240 svědků a sepsáno 16 000 stran protokolu. Za stovky dokumentů však vydala otázka, kterou se slzami v očích položila jedna francouzská svědkyně: "Ptám se všech německých matek, kde jsou naše děti?" I obhájci sevřeli rty.

Na závěr padlo 12 rozsudků smrti (Borman v nepřítomnosti, Göring, Ribbentrop, Kaltenbrunner, Frank, Rosenberg, Streicher, Jodl, Keitel, Frick, Sauckel Seyß-Inquart ), tři doživotí, (Hess, Funk, Reader), tři osvobozující rozsudky (Schacht, Fritzsche, Papen ) a několik různě trestů odnětí svobody. (Schirach, Speer, Neurath, Dönitz ). Göring v předvečer popravy spáchal sebevraždu. Dodnes se pořádně neví, jak ke kapsli s jedem přišel. SS, SD a generální štáb vyšly z procesu jako zločinecké organizace. Jak pronesl jeden z účastníků: "Měli proces, který svým obětem nikdy neumožnili."

Před procesem byli obžalovaní podrobeni testu inteligence. Kromě Streichera měli všichni nadprůměrné IQ nad 110. Takové testy však nehodnotí charakter a morálku a výsledek jen potvrdil, že i na poli zločinu mají "úspěšní" lidé nadprůměrnou inteligenci.

Proces vyvolal i právnickou polemiku, hlavně z důvodu vyloučení německých žalobců, ale dodnes připomíná a dokumentuje nezměrnou obludnost rasové politiky a nekonečné lidské utrpení, které kdy způsobil člověk člověku, prý nejvyšší a jediný tvor s rozumem na planetě.

Zdroje: G.Gilbert Norimberský deník, A.I.Poltorak Norimberský proces, F. Bedürftig Třetí říše