Povídání s Věrou Maletičovou by vydalo na román. Dokáže vyprávět jednu historku za druhou, například o jejím životě v Sýrii, kde zažila i válku, o práci v diplomacii, v bance či restauraci. Ale nejvíce se rozpovídala o tom, jak už léta pomáhá ženám s osvětou prevence rakoviny.

"Rakovina je už skoro jako chřipka. Nezastaví se skoro před nikým, ani před mladými. O to víc mě překvapuje, jak pořád lidé podceňují prevenci a tématu rakoviny se vyhýbají," diví se Věra Maletičová, která sama onkologickou léčbu prodělala a podstoupila i částečnou ablaci prsu.

Opravdu se vám zdá, že téma "rakovina" je tabu?
Nezdá, já to vidím v praxi. Jsem aktivní v klubech žen po ablaci prsou, už léta organizujeme různé edukační projekty. Máme třeba stánek o prevenci rakoviny na nějaké akci se zdravotní tématikou. U stánků, kde se prezentuje třeba léčebná kosmetika, ortopedické pomůcky nebo invalidní vozíky, se lidé zastaví, ale náš stánek, kde lidé vidí maketu ženských ňader a já jim nabízím ukázku samovyšetření prsou, raději přejdou. Já kolemjdoucím dámám říkám, pojďte se podívat na to, jak se můžete sama vyšetřit, a ony většinou odpovídají: ne, ne, ne, mě se to vůbec netýká.

Asi se té nemoci bojí...
Ano, bojí se jí, to chápu. Ale ony se o ni bojí i mluvit. Ale já to nezvzdávám. Prodávám i kosmetiku, takže nejdříve nalákám ženy na ni a pak, když už jsme v kontaktu, přejdu na téma prevence rakoviny. Někdy ta žena i tak uteče, ale většinou se mi podaří udržet její pozornost a vysvětlit jí, proč je prevence tak důležitá.

Kde všude děláte přednášky o samovyšetření ňader?
Jezdíme do nemocnic, lázeňských zařízení, škol, ale i firem, kde máme předem zajištěnu účast žen. Ale i na těchto přednáškách vidíme, jak ženy prevenci podceňují - mnohé z nich ani nechodí na pravidelné prohlídky ke svému lékaři, některé ženy třeba nenavštíví gynekologa i několik let. Pak není divu, že bývá pozdě a nádor už je v pokročilém stavu, metastázuje.

Stává se, že po vašich přednáškách si ženy najdou nádorové ložisko?
To víte, že ano. Vzpomínám si takto na jedno sezení, které jsem měla s asi dvacítkou žen. Nejprve byly takové nedůvěřivé, měly pocit, že je asi okrádám o čas. Ale postupně jsem je i díky své diplomatické praxi rozmluvila a začaly se svěřovat, že pozorují na svých prsou určité změny. Jedna paní měla vpáčenou bradavku, druhé prso hnisalo, no, nakonec se ukázalo, že z dvaceti žen má nádor v prsou pět z nich. Takže ty naše přednášky mají smysl. A já sama mám dobrý pocit z toho, že mohu někomu pomoci nebo dokonce někomu zachránit život.

Spolek žen po ablaci prsou ale asi není jen o prevenci. Co je jeho smyslem?
Určitě ne. Vedle edukace řešíme hlavně stránku psychologickou. Pro ženu, která postoupí ablaci, je to především obrovský nápor na psychiku, na její sebevědomí. Vemte si mladou ženu, která má ještě život před sebou a přijde o prsa. To vůbec není jednoduchý zákrok, po operaci zůstávají obrovské jizvy, třeba i do půl zad. Ale ta žena chtěla být krásná, chtěla chodit v létě v přilehlých šatech, na koupaliště... zkrátka je to pro ni doslova psychický šok. A náš spolek je tu proto, aby si v něm ženy mohly o svých problémech otevřeně povídat. Pořádáme různé aktivity, setkání, chodíme společně plavat, cvičit taichi, jezdíme na výlety. A umíme si dělat z naší situace i legraci. Když nám třeba jedna žena povídala, jak se manželovi líbila nová náhrada - to je ale krásné měkoučké prsíčko... A tak ty ženy pak postupně vidí, že život po ablaci neskončil, že mohou dělat cokoliv, co dělaly před nemocí. Protože jestli je něco nejdůležitější při léčbě rakoviny, anebo po ní, je to, že člověk nesmí zůstat sám. Musí mít někoho, s kým si může popovídat, musí mít aktivity, které aspoň na čas odvedou jeho pozornost od nemoci.

Takových spolků jako je ten váš jistě působí v republice více...
Samozřejmě, jen v Praze je několik organizací, kteří se věnují podpoře pacientů s nádorovým onemocněním, další jsou ve větších městech, především, krajských, a to hlavně díky projektu Mamma Help, který už, bohužel, skončil. Ale určitě největší problém je na vesnicích. Tam to mají ženy těžké, jejich lékař nemá čas se jim věnovat, maximálně jim dá nějaký letáček. A když chybí psychická podpora i v rodině, končí ženy často ve velmi těžkých depresích. Ale to víte, ani u nás není všechno růžové. Ta nemoc se občas u někoho vrátí a recidivy často nekončí dobře, a tak máme takovou nástěnku, kde visí jména žen, které nás opustily.

Tak pojďme raději k něčemu veselejšímu. Vaše aktivity nekončí jen u prevence rakoviny...
To nekončí. Já nevydržím sedět doma ani ve svém vysokém věku (paní Věra nezapře v sobě bývalou diplomatku a svůj věk neprozradí). Pořád musím něco dělat, být aktivní. A tak jsem se dala na divadlo. Dokonce jsem začala studovat dramaturgii. Máme takový spolek lidí, se kterým nacvičíme vždy nějakou hru, kterou sami vymyslíme a tu pak prezentujeme při různých příležitostech.

Vy jste zmínila i svou diplomatickou praxi, můžete nám o ni říct pár slov?
Nevím, jestli je to na pár slov. Já pocházím z Bratislavy, moje maminka byla Rakušanka. Můj manžel byl obchodním atašé a díky jeho diplomatické dráze jsme pobývali dlouhá léta ve světě, nejdéle, sedm let, jsme žili v Sýrii.

Život v arabské zemi zmítané neustálými nepokoji a občanskými válkami musel být asi hodně dobrodružný...
To byl. Na jedné straně je to úchvatná země, v níž mají kořeny Aramejci, Asyřané, Babyloňané, Peršané, díky Alexandru Velikém tu zakořenila řecká kultura, poté byla Sýrie součástí Římské říše... Hlavní město Damašek vypadal jako Paříž, jeho historická část je zapsána na seznamu světového kulturního dědictví UNESCO. Tedy na jedné staně krásná země, kterou protékají řeky Eufrat a Tigris, ale také země, kde už léta panuje strach. Občanská válka ničí kulturu i tamní společnost. Je to smutné.

Byli jste někdy sami v ohrožení?
Bydleli jsme v diplomatické čtvrti, kde byl relativně klid, ale zažili jsme situaci, kdy se přes naši zahradu přemisťovali ozbrojení muži, střílelo se. Mnohdy jsme nemohli opouštět zemi, letiště v Damšku bylo zavřené. Měli jsme strach, ale s odstupem času na ta léta vzpomínám v dobrém.

Jací jsou vůbec Syřané?
Je to jiný svět, arabský svět. My jsme díky manželovu postavení obchodního atašé byli ve "vybrané" společnosti. Ale řeknu vám to takto: lidé vás tam pozvou do nejlepší a nejdražší restaurace, zaplatí za vás veškerou útratu, ale domů si vás nepozvou. jejich přáteli se jen tak nestanete.

Dávali vám to najevo?
Jedna historka, která se stala. Na jednu společenskou akci jsem upekla dort. Pomáhala mi s ním moje maminka, kterou jsme do Sýrie po smrti tatínka na čas pozvali. Pekli jsme dort podle starého rakouského receptu skoro celou noc, byl nádherný. Když se pak hostitelka na té recepci ptala, kdo upekl tak krásný dort, odpověděla jsem - já. Vy, divila se? Vy na takovou práci nemáte lidi? Zkrátka, dala mi najevo, že práce se pro dámy takového postavení nehodí.

Takže jste byla v Sýrii "jen" manželkou diplomata?
To bych nevydržela, neumím se nudit. Pomáhala jsem manželovi s přípravou nejrůznějších pracovních setkání, recepcí. Naše dcera tam chodila do školy, takže jsem plnila mateřské povinnosti. Ale také jsem využila příležitosti - protože v oblasti se vyrábí nádherné a kvalitní látky, zejména v Libanonu, nakoupila jsem šicí stroje a vedla takovou malou dílničku s několika švadlenami.

Když skončila v Sýrii pracovní mise vašeho manžela, vrátili jste se do Prahy?
Měli jsme jít do další země, manžel měl být vyslán do Alžírska, ale, bohužel, zemřel. Takže já jsem se vrátila do Bratislavy. Do Prahy jsem se přestěhovala až po rozdělení federace v roce 1993.