Občas sáhnu po knížce jen tak, ze zvědavosti, nebo jen proto, že mám rozečtenou nějakou "velkou" a ta se blbě nosí třeba na koupaliště a já potřebuji něco menšího a lehčího. Váhově i žánrově.

Takhle se mi dostala do ruky knížka Dagmar Volencové Život v epicentru. Je to  rozhovor s Jaromírem Štětinou. Knížka vyšla v roce 2003, takže žádná mladice, naopak. Jaromír Štětina byl, jak asi každý ví, válečný zpravodaj. Ale taky cestovatel, kameraman, novinář atd. Podával zpravodaloství z Afghanistánu, Čečenska, Íráku, Honkongu, Súdánu, Jugoslávie atd. Několik let žil v Rusku, měl tam spoustu přátel. A proč to píšu? Narazila jsem tam na odstavec, úryvek z povídky Vykradači hrobů. Říká to hlavní postava povídky, ruský mladík:

"Co jsme to za národ, který všichni nenávidí? Jak tak můžeme žít? Jak tak můžeme žít a neuvědomovat si, že s námi svět mluví jenom proto, že máme sklady zrezivělých atomovek? Jak můžeme mít radost z toho, že se nás všichni bojí? Padla na mne všechna hrůza historie a vyvstávala mi před očima všechna příkoří, kterých se Rusko dopustilo. Surová kolonizace Sibiře...Obsazení Altaje, porobení a vyhubení malých severských národů, znásilnění Tuvy...Kolonizace zakavkazských křesťanů. Uchvácení Litvy, Lotyšska a Estonska. Znásilnění Besarábie...Přepadení Mandžuska, spolupráce s Hitlerem na rozervání Polska, surový přepad Finska, tanky v Praze a Budapešti. Zničení Afghánistánu, ruské tanky v Tádžikistánu, podporující mafiány...Tuny ruských zbraní všude po světě, koketerie s nejšpinavějšími režimy"...

No, není tam všechno. Přiznávám, nejsem znalec dějin, ale vyprávění pana Štětiny o tom, co viděl a zažil, se mnou hodně otřáslo. Proč? Protože ta knížka vyšla před dvaceti lety. A války se vedou dál, Rusko zabíjí civilisty na Ukrajině stejně jako kdysi v Čečensku a říká tomu osvobozování. 

A jsou lidi, co tomu fandí. Bohužel.

 

(Odstavec v úvozovkách je z povídky Jaromíra Štětiny Vykradači hrobů.)