Azory jsou součástí portugalského území a nacházejí se přibližně 1500 km od pobřeží pevninského Portugalska, v srdci severního Atlantiku. Tvoří je devět ostrovů sopečného původu. Jejich název v portugalštině (Açores) znamená “jestřábi”. Odkud se vzal tento poněkud neobvyklý název?

Azory byly objeveny portugalskými mořeplavci na počátku 15. století, kteří na těchto tehdy neobydlených ostrovech pozorovali nejrůznější ptáky, včetně jestřábů. 

My jsme na Azorech navštívili ostrov Terceira (portugalsky “třetí”), který za své jméno vděčí skutečnosti, že byl objeven jako třetí ostrov v souostroví. Je zajímavé, že díky své rozloze přibližně 385 km2 je rovněž třetím největším ostrovem skupiny. Žije zde zhruba 53 000 obyvatel.

Z předpovědí počasí si pamatuji, že se v oblasti Azorských ostrovů pravidelně vytvářejí frontální poruchy, které se za pár dní projevují i v naší zemi. Náš přílet na letiště v hlavním městě ostrova Angra do Heroísmo to více než potvrdil. Při sestupu letadla bylo vidět rozbouřené moře s bílými hřebeny divokých vln. Manžel se dal do řeči s vedle sedícím Portugalcem, který mu sdělil, že je to jeho druhý nejhorší let na domovský ostrov. Letadlo portugalské společnosti TAP se podezřele kývalo. Venku řádila větrná bouře, lilo jako z konve. Pilot se však nedal vyvést z míry a bez úhony přistál na ranveji plném vody. Po příjezdu do Quinta das Merces, kde jsme si rezervovali ubytování na jedenáct nocí, zděšený manželský pár, který byl našimi hostiteli, nevěřil, že jsme v tomto počasí přistáli. Podle nich to byl den s nejhorším počasím v celém roce 2008, přičemž jsme přicestovali 22. prosince.

Sehnat ubytování na vánoční a novoroční svátky nebylo na ostrově Terceira vůbec jednoduché. Místní obyvatelé během svátků nepracují a naprostá většina ubytovacích zařízení není  v tomto období roku v provozu. Majitelé Quinta das Merces nám však vyšli vstříc. Dostali jsme klíče od domu, který měl výhled na divoký Atlantský oceán. Azory nejsou tropický ráj a v zimě je tam dost chladno. Často prší. V bytech a domech přesto neexistuje vytápění. Hostitelé nám proto půjčili pojízdná elektrická kamínka, která jsme v prostorném domě střídavě přetahovali tam, kde jsme je právě potřebovali. Dalo to dost práce, protože v domě byly dvě ložnice, obývací pokoj, jídelna, koupelna a kuchyňský kout. Obývací pokoj měl krytou verandu, kde si manžel zřídil pracovnu. Měl tam pocit, že je na lodi v rozbouřeném oceánu. Do této části domu se skulinami v oknech dostávala mořská voda, takže to nebylo daleko od pravdy. Louže na podlaze jsme museli pravidelně vytírat.

Náš dům na ostrově Terceira

Hlavní budova usedlosti Quinta das Merces, kde bydleli i její majitelé

Zemědělské pozemky patřící k usedlosti Quinta das Merces

V Portugalsku je výrazem “quinta” označována venkovská usedlost, která obvykle zahrnuje dům a větší pozemek a slouží k zemědělským účelům. Kolem mohou být vinice, olivové háje nebo ovocné sady. Mnohé z těchto usedlostí však v současné době fungují rovněž jako ubytovací zařízení pro turisty.

Skvostné hlavní město ostrova se nazývá Angra do Heroísmo. Bylo založeno již v roce 1478 a je známé svou bohatou historií a strategickým významem v době portugalských objevů. Bylo totiž důležitou zastávkou pro lodě plující mezi Evropou, Afrikou a Amerikou. V roce 1983 bylo centrum města zařazeno na seznam světového dědictví UNESCO.

Pohledy na Angra do Heroísmo a malebná zákoutí tohoto nádherného města 

Na vyhaslé sopce, která tvoří poloostrov na jižním pobřeží města Angra do Heroísmo, se nachází pevnost São João Baptista. Byla vybudována v období španělské nadvlády nad souostrovím (1580-1640) a jejím účelem bylo chránit pobřeží před agresivními útoky a drancováním ze strany pirátů a korzárů. V této době se nazývala São Filipe. Po obnovení portugalské nezávislosti v roce 1640 byla zasvěcena svatému Janu Křtiteli. Pevnost je známá také tím, že v období diktatury ve 20. století sloužila jako vězení pro politické protivníky Salazara.

Pohled na poloostrov Monte Brasil

Nejvyšší bod ostrova s nadmořskou výškou 1021 metrů je přístupný po silnici. Pohoří nese název Serra de Santa Bárbara a z jeho vrcholku jsou vidět další azorské ostrovy São Jorge a Pico. Jeho svahy pokrývají cesmínové a jalovcové lesy. V roce 1761 sopka vybuchla a podle místní náboženské pověsti k ní donesli vesničané svatou relikvii, která proud lávy zastavila. Až na vrchol jsme sice vyjeli snadno autem, ovšem dostat se ven z vozidla nebylo vůbec jednoduché. Vál tak silný vítr, že nešlo otevřít dveře. Nakonec se to podařilo, ale jak se udržet na nohou? Vzájemně jsme se podpírali, udělali několik snímků a raději rychle zpět do auta.

Nejvyšší bod pohoří Serra de Santa Bárbara a pohledy z něj do krajiny

Terceira je pastvou pro oči. Venkov je zářivě zelený, políčka jsou úhledně rozčleněná kamennými zídkami. Při pohledu na město z dálky převládá oslnivě bílá barva budov s červenými střechami. Občas je to doplněno pastelovými odstíny modré, zelené, žluté a růžové barvy. Silnice kolem ostrova je dlouhá přibližně 80 kilometrů a nabízí úchvatné pohledy. Celý ostrov lze pohodlně objet za dvě hodiny. Je skutečností, že po jedenácti dnech jsme na takto malém prostoru začali pociťovat určitou klaustrofobii. Někteří vesničané přitom svůj ostrov nikdy neopustí. Mládež to však táhne do měst, především do Lisabonu. Byl to i případ neteře majitelů Quinta das Merces, která studovala na lisabonské univerzitě. Patricia dávala manželovi konverzační lekce v portugalštině. Mluvila spisovným jazykem, takže jí bylo dobře rozumět. Jinak je ale místní dialekt poměrně nesrozumitelný, mají s ním údajně problémy i Portugalci z kontinentu. Mnozí Azořané v minulosti emigrovali do Brazílie, kde jsme se s nimi setkali nedaleko města Florianopolis ve státě Santa Catarina.

Ve vnitrozemí ostrova Terceira je téměř neporušená příroda. Mlha, vítr, vlhko, zima. Takto to tam vypadá v prosinci. 

 

 

Lagoinha je jedno z jezer ležící v kráteru sopky, která je součástí velkého sopečného kužele, z něhož vyrůstá i pohoří Serra de Santa Bárbara. Jezero se nachází v nadmořské výšce 786 metrů ve velmi deštivé oblasti s intenzivními sezónními srážkami, které jsou nejčastější v zimě.

 

Jezero Lagoinha a jeho okolí

I v prosinci je však možné na Terceiře zažít slunečný den. Nám se to povedlo při výletu na Furnas do Enxofre. Jedná se o fumarolické pole, kde je možné pozorovat výrony sopečných plynů, jako je oxid uhličitý a sirovodíkový plyn. Tyto fumaroly jsou viditelné v nadmořské výšce kolem 600 metrů. Oblast je bohatá na minerály, jako je síra, oxidy železa a hliník, které dodávají okolním horninám výraznou barvu.

Furnas do Enxofre a okolní krajina

Nedaleko Furnas do Enxofre je další pozoruhodné místo - Algar do Carvão. Nachází se uvnitř sopky, jejíž kráter pod širým nebem umožňuje pozorovat nepředvídatelné nálady azorského podnebí. Je to nepopsatelný pocit být v tomto sopečném komínu, dívat se vzhůru a uvědomovat si, že před více než dvěma tisíci lety zde tryskal vzhůru proud lávy. Algar do Carvão je místo, kde lze nahlédnout do útrob Země. Jsou zde křemičité útvary a stopy proudu lávových řek. Měli jsme pocit, že jsme se ocitli v Dantově pekle nebo že se každou chvíli objeví převozník Cháron, aby nás odvezl do Hádu. Tyto chmurné představy však byly zbytečné, protože Algar do Carvão už má svůj život za sebou. Sopka totiž definitivně vyhasla.

Algar do Carvão 

Největším kouzlem ostrova Terceira jsou však vesnice a městečka, kterými se projíždí po okružní silnici. Dýchá z nich u nás dávno zapomenutá pohoda a klid. Jejich kostely a kaple jsou malebné a mnohé z nich mají historickou hodnotu.

 

 

Na silnici občas potkáváme místní vesničany a jejich stáda krav.

Okružní silnice často vede přímo podél břehu moře a nabízí úžasné výhledy na rozbouřený Atlantik.

Typickou charakteristikou ostrova jsou věčně zelené lesy a políčka.

Vánoce a Nový rok na Terceiře znamenaly naprostý klid, ale rovněž problémy s jídlem a přístupem k internetu. Během hlavních svátků byly zavřené všechny restaurace i obchody. Manžel měl hodně práce, ale komunikace se zákazníky nebyla snadná, protože jsme v našem prostorném domě na břehu moře neměli wifi. Naštěstí jsme v hlavním městě našli kulturní středisko, kde byl internet. Bylo tam teplo a manžel odtud mohl mezi svátky posílat soubory a psát emaily. Nakonec jsme ani netrpěli hladem, i když si to občas vyžadovalo slevit z našich nároků. V pracovní dny jsme sice jedli čerstvě ulovené ryby, včetně vynikajícího mečouna, ale ve sváteční dny jsme se museli spokojit s rychlým občerstvením v jediném otevřeném baru.

Vánoční výzdoba v ulicích Angra do Heroísmo

Majitelé usedlosti Quinta das Merces nám darovali “bolo de Natal” neboli “bolo-rei”, což je tradiční portugalský moučník svým tvarem podobný naší bábovce. Vyrábí se ze sladkého kynutého těsta, do kterého se přidávají ořechy, mandle, rozinky a kandované ovoce. Může se ochutit i trochou portského vína. Dovnitř se dříve v Portugalsku vkládala nejen fazole (fava), ale i malý dáreček (brinde). Tradice týkající se fazole sahá až do dob Římské říše. Při oslavách Saturnálií (svátek na počest boha Saturna) ji Římané vkládali do podobného kulatého koláče. Kdo ji našel, byl králem sváteční hostiny. Tato tradice pokračuje dodnes. Co se týká “dárečku”, používal se malý porcelánový nebo kovový předmět ve tvaru zvířat, postaviček nebo rostlin a přáli si ho zejména ti nejmenší. V dnešní době je však tato část tradice zakázána v důsledku nových pravidel pro bezpečnost potravin, která nařídila Evropská unie.  

Vánoce na Terceiře nás okouzlily venkovskou a sousedskou atmosférou, kterou lze obtížně najít v jiných vánočních a silvestrovských destinacích. Zpáteční let byl klidnější, ovšem na letišti v Angra do Heroísmo došlo k výpadku počítačového systému, takže letenky se vypisovaly ručně. Posílilo to náš dojem, že jsme cestovali nejen ve vzdálenosti, ale trochu i v čase.