My, co jsme dospěli do věku, kdy nás začnou zrádně opouštět i opečovávané, (o těch zanedbávaných nemluvě), součástky našeho organismu, musíme občas počítat s nějakou tou nepříjemností, jako je například návštěva ordinace zubního lékaře. Tu si sadista/ka ve zdravotnickém mundúru jen tak šťourne kovovým háčkem, tu si vrtne kvílící vrtačkou, pobetonuje, vy vypláznete od tisícovky vejš a jdete si po svém. Jenže! dochází i k daleko horším eventualitám, jako je eliminace vašeho zubu z doposud soudržného kolektivu zuby-dáseň-dutina ústní a to je pak úplně jiná liga. Podobnou, navíc dvojnásobnou torturu jsem byla nucena absolvovat minulý měsíc a co víc, v dásni jsem měla extravagantní vyšívaný vzorek, nitě trčely jak bodliny nasraného ježka, v důsledku čehož jsem deset dní slintala jako Pavlovův pes.Utěšovala jsem se, že vystříhat mě z výšivky už nebude nic děsného, ale stejně jsem měla cestou do ordinace secvaklé půlky jako novic v klášterní ložnici….

Normálně to v čekárně odsejpá, asi aby si pacienti nevyměňovali zkušenosti, nebo co, ale tentokrát se cosi zadrhlo a seděla jsem na nepohodlné židli už skoro hodinu a půl a furt nic. Pomalu se trousili pacienti, co měli jít na řadu hned po mě, pak dlouho po mě a myslím i ti, co byli na zítra ráno. A tehdy jsem si všimla rozdílu mezi čekárnou u zubaře a čekáren jiných lékařských oborů. Zatímco vedle, na ušní-nosní-krční probíhal duel otec dítěte vs zaneprázdněná starší dáma (řvali na sebe jako by stáli na protilehlých březích Labe – že by ušní? Krční stopro ne), kdo že koho předbíhá, u nás, na dentální frontě byl klid. Aby se uvolnilo napětí gradující každou minutou zpoždění, rozproudil se mezi námi hovor, co koho čeká, případně co prodělal a se svou zalátanou dásní jsem byla něco jako místní celebrita. Litovali jsme se navzájem, radili si a zdvořile si dávali přednost: První je tady paní, ukazovala na mě lehce opocená, pobledle vypadající třicátnice, která sežmolila standardní dámský kapesníček do kuličky o průměru 2 centimetry, A pak vy, ne? optala se plešatého seladona s oteklou tváří a očima, podmalovanýma beze vší pochybnosti bolestně probdělou nocí. Muž decentně pokýval hlavou, ale ihned zdvořile zahuhňal, že jestli dáma spěchá, tak jí pustí. Situace jinde zcela netypická, řekla bych. 

Když se konečně otevřely dveře ordinace a zjevila se sestra, všichni přítomní se kapánek přikrčili a upřeli doširoka rozevřené oči na příchozí všemocnou bytost.

Dozvěděli jsme se, že se nastaly komplikace a tudíž zpoždění, ale že byla přivolána výpomoc. Kdo jde na ty stehy? Polkla jsem (Pavlov) a zvedla ruku. Tak pojďte, vyndáme to. usmála se povzbudivě sestra. Posaďte se do křesla, paní doktorka je tu hned, už se myje. Personálu evidentně teklo do bot opravdu hodně, protože přivolaná posila byla lékařka v tak vysokém stupni těhotenství, že jsem pocítila nutkání uvolnit jí své místo na křesle…. Zatímco mudr chrastila instrumenty a studovala moji kartu, sledovala jsem podezíravě, jestli už nejeví nějaké příznaky nastávajícího porodu - břicho měla větší než Trautenberk. Ale ne, jen jsem chvíli měla jejího potomka na klíně, ale jelikož byl ještě v obalu, tak mě ani nepočůral, ani nepoblinkal a bodliny byly venku cobydup. Takřka tanečním krokem jsem opustila ordinaci, žoviálně jsem mrkla na pobledlý hlouček v čekárně, pozdravila a šťastná jako blecha jsem odhopsala na autobus.

Zastávka se hemžila blíže neurčitelným počtem malých dětí ve věku zhruba 3 – 6 let, neuvěřitelně rychle kmitaly sem tam a pištěly jako hejno laboratorních myší. Všechny děti patřily dvojici mladých otců, kteří klábosili o fotbale a rozhodně se nestresovali, jak by činily v blízkosti silnice na jejich místě matky. Ne že by nechali děti bez dozoru, to vůbec ne, jen to brali jaksi uvolněněji a musím říct, že rozumněji. Když přijel autobus, děti vzaly dveře ztečí, (mrskly sebou jen dvě, brečelo jen jedno), a posedaly na pětku vzadu. Tatíci se uvelebili před ně a když se autobus rozjel, projevil jeden z nich starost, jestli mají všechno – jako všechny děti a tak.. Druhý opáčil, že děti jsou komplet. První, asi skeptik, hodil do placu doplňující dotaz, jestli tedy třeba nějaká čepice nezůstala na lavičce. Druhý rozšafně opáčil, že Petříkovu čepici přece ztratili už cestou sem, takže počítá, že jí někde potkají až vystoupí z autobusu. Rozhodně jí tedy nemohli nechat na lavičce. Obdivuhodný kliďas. 

Když jsem vystupovala, řítila se v protisměru sanitka s blikajícími majáčky a zběsile vyjící sirénou – že už by se na svět drala malá dentální záloha.…?