To nezvládnu. Nebudu tam nic platná. Nic mi nesluší. Jsem úplně obyčejná ženská. Takové věty často říkají osoby, které mají nízké sebevědomí. A často jde o lidi vyššího věku, kteří v dětství nebyli zvyklí slýchat pochvaly a povzbuzování.

Když se na paní Jitku nedávno v autobuse usmál cizí muž, ohlédla se, protože myslela, že to je určeno někomu za ní. Jezdí pravidelně stejnou linkou. Když se na ni usmál za pár dnů a pozdravil ji, zamračila se: co má ten chlap za lubem? Když se s ní na zastávce pokusil začít hovor, rychlým krokem odešla.

„A nenapadlo tě, že se mu třeba líbíš?“ zeptala se jí sestra, které to vyprávěla.

„Blázníš? Já? Jsem obyčejná ženská. Jak se můžu někomu líbit? Vždyť mi bude šedesát.“

„Na kolik vypadá on?“

„Asi taky tak nějak.“

“Je mimořádně krásný?“

„Normální mužský. Menší, bříško, pleška….“

„Takže se ti nelíbí?“

„To neříkám, je sympaťák. Má takovou pěknou bundu, džíny.“

„Tak proč se s ním nedáš do řeči?“

„Přece si fakt nemyslíš, že by se o mě zajímal.“

Jitka ani její sestra nebyly v dětství a mládí zvyklé od rodičů slýchat pochvaly. Naopak. V jejich rodině zněly věty typu:

Nemysli si, že jsou na tebe všichni zvědaví.

Půjdeš na ekonomku, ta tě uživí, o těch nesmyslech s uměleckou školou nechceme ani slyšet.“

No ty vypadáš.

Hrbíš se. To se nevdáš, podívej se na sebe, kdo by tě chtěl?

Dcery Jitky a její sestry vychovávají své děti přesně naopak.

„Až zíráme, jak jsou vnučky neustále vychvalované. Dcery jim říkají, že dokážou všechno, co budou chtít a podobně. Říkají jim, že jsou hezké. Asi je to dobře, protože si holky budou věřit. Nebo naopak budou zoufalé, až zjistí, že život je těžký a že rozhodně každý nedokáže to, co by chtěl? Nevím, ale já si každopádně nevěřím a mám s tím problémy celý život,“ vypráví Jitka.

Nízké sebevědomí generace, která nebyla v dětství a mládí zvyklá na povzbuzování a chválu, se projevuje v různých situacích.

Personalisté říkají, že lidé vyššího věku se při pohovorech často podceňují. Hledají práci, napíšou do životopisu, že ovládají cizí jazyk průměrně a pak se ukáže, že jím vládnou lépe, než někdo mladý, který o sobě tvrdí, že se domluví perfektně.

Nemálo žen vyššího věku má pocit, že se pro ně některé oblečení nehodí, přestože mají lepší postavy než dvacetileté obézní dívky, které se naopak nebojí vystavit s upnutých šatičkách.

„Od mládí jsem slýchala od táty posměšky, že mám velký zadek, tak jsem se halila do nevzhledných dlouhých svetrů. Až po padesátce mi jedna návrhářka vysvětlila, že by mému typu postavy naopak slušely šaty zvýrazňující pas. Zkusila jsem si je, pak jsem si ještě jedny podobné nechala ušít na míru. Cítím se konečně jako žena. Ale opravdu jsem se v mládí podceňovala, připadala jsem si ošklivá. Odrazilo se to i v mých vztazích, protože jsem žila zásadně s divnými muži, kteří mi ubližovali. Na ty lepší, hodné, hezké, jsem si netroufla, měla jsem pocit, že bych pro ně nebyla dost dobrá,“ vypráví osmapadesátiletá Radka.

„Největším nepřítelem sebevědomí žen je srážení okolím a zvlášť v hodně citlivém věku, zejména okolo puberty, ale už i dříve,“ uvádí psycholožka Magdalena Dostálová. Upozorňuje však, že stejně škodlivý je trend přehnaných nároků a vytváření pocitu, že děti jsou výjimečné a musí dosahovat výjimečných výsledků. „Sebevědomí dětí dokáží poničit i nelaskaví rodiče, kteří tlačí na výkon,“ dodává.

Psychologové říkají, že lidé s nízkým sebevědomím se zpravidla ke svému okolí nechovají vlídně a laskavě, naopak se uzavírají jako by do ulity. Mají pocit, že jsou takzvaně k ničemu, že nemají co nabídnout a když někdo o ně jeví zájem, překvapí je to, ba přímo poleká.

Takoví lidé jsou často nerozhodní, nejistí a to jim život komplikuje, takže se točí v začarovaném kruhu.

„Někdy jsou nám k smíchu mladí manažeři, z nichž sebevědomí přímo tryská a často za sebou nemají žádné zkušenosti ani výsledky. Ale není na škodu si něco z jejich chování odpozorovat. Mnohdy totiž v životě uspěje více ten, kdo si věří a nebojí se dělat chyby, než ten, kdo předem ze strachu, že nějaké chyby udělá, nedělá nic,“ říká terapeutka Jana Novotná.

Nízké sebevědomí bývá definováno jako neschopnost vnímat své hranice, to, co je nám nepříjemné. Výsledkem bývá, že člověk s nízkým sebevědomím nechává ostatní, aby tyto hranice překračovali a to vede k tomu, že je ještě více nejistý, nešťastný, protože zažívá něco, co je mu nepříjemné.

Jen málokomu se podaří nepříjemné věty vyvolávající nejistotu, které slýchal v dětství, během života vytěsnit a ve vyšším věku být zdravě sebevědomý. Otázkou však je, jaká bude ve vysokém věku generace, která nyní od malička doma slyší:

Jsi nejlepší, nejchytřejší, nejkrásnější….

Dokážeš úplně všechno….

Svět ti leží u nohou…