Literární soutěž Křižovatky

 

Panic                              

                                    

 

Všude kolem nich byly stoly i zem pod kaštany plné zlatých táců, talířů i mincí, jak slunce probleskovalo přes rozložité staré koruny. Hosté usrkávali ledové pivo, do kterého jim lezly ožralé vosy, a u zdi nervózně střihal ušima vypelichaný pes. Hovor dále probíhal podle osvědčeného scénáře, David si ho přátelsky dobíral kvůli děvčatům, až nakonec dospěli k bodu, kdy přišla na řadu Janova amatérská porno povídka „Jak nezkušené tele o panictví přišlo,“ o kterou Davida už posté nemohl připravit. Chvilku se sice bránil, protože nechtěl tu trapnost připomínat, ale věděl, že mu odpor dlouho nevydrží. Naštěstí v problematice panictví už má tedy chválabohu splněno.

„Ještě nikdy jsi mi, Honzo, neřekl, jak jste se s tou blahoslavennou Klárou vlastně seznámili?“

„To nestojí za řeč, bylo jí smutno, možná z nějakého rozchodu, pozval jsem ji na dvojku, ona něco říkala, ale já neposlouchal a jen hltal její veliké faraonsky nalíčené oči, plné vlhké rty, klenbu vyzývavého poprsí a celou tu erotickou energii, která z ní sálala. Po pár setkáních už jsme vibrovali stejným kmitočtem, a kdyby to šlo, byli bychom na sebe skočili třebas přes stůl. Tím končily přípravné práce a začaly logisticko-organizační problémy. Dojížděla na střední do Ostravy až někde ze Suchdola. A tak dál, už to přece znáš…“

„No dovol, ještě ses nedostal ani do předpeklí, dej si panáka na zdraví a nic nevynechávej!“ protestoval dotčeně David.

„Klára musela stíhat spoje a otec ji ukrutně hlídal, nejspíš dobře věděl, proč. Určitě si však sám matně vzpomínáš, že nic není tak vynalézavé jako pohlaví, které zavětří sebemenší šanci k seberealizaci. Když to začalo mezi námi jiskřit jak jističe v atomové elektrárně a moje DNA se přetavila ze šroubovice na ocelové kopí, propukly přípravy delší a složitější než invaze v den Dé. Pomohl nám elektrikářský fond na utužování socialistického kolektivu na huti, z něhož se jednou za rok financovaly slavné vepřové hody, na kterých se všichni k prasknutí najedí a jak zákon káže i ožerou. Znáš Orlovou? Strašná díra, to vezmeš nic, dělíš to stem, jeden dílek hodíš do kyseliny sírové a co zbyde je Orlová.“

Takže Orlová Neorlová, hrdličkám to bylo jedno, on viděl jen Klárku, byla oblá a plná až ho bolelo ve slabinách, chlapi na ni taky civěli, zatímco jim manželky svědomitě okopávaly holenní kosti.  Ovšem stoly se jídlem prohýbaly až na zem, ovarové hlavy se na nich zachvívaly sulcem i při kýchnutí, křen vháněl do očí slzy již ze dvou metrů, z horkých jitrnic a jelit se kouřilo, ve velkém hrnci voněla majoránkou a čerstvě utřeným česnekem prdelačka a na velkých tácech se leskla tlustá kola tlačenky, posypané cibulkou, pepřem a dochucené trochou bzeneckého octa. Hora zlatavých řízků pak vypadala jak humanitární pomoc Africe a vepřová pečeně v pekáčích křupala v zubech, až se jedlíkům dělalo slabo. Protože se pivo čepovalo v samoobslužném režimu, několik mužů se chystalo u pípy kempovat. Zemský ráj to na pohled. Ale on s Klárkou jen zobali jak vrabci u krmítka a chtěli být sami. Když nastoupila na malé pódium skupinka tří hudebních sebevrahů a snažila se bubnem, harmonikou a trumpetou imitovat symfonický ansámbl, jejich rozhovor v hluku začal váznout a měnit se v posunkovou řeč. Raději šli tančit a on se dmul pýchou, když cítil stoupající závist chlapů kolem, protože i tenkrát definoval kvalitu muže průsečík značky auta a vyvolávací ceny jeho partnerky. U ploužáku se k sobě chtivě přitiskli, Klára mu zasunula nohu do rozkroku a třela klín o jeho stehno jak holič břitvu o brusný řemen. Vychutnávala si, co všechno její tělo dokáže s mužem udělat a navrch mu přitiskla na hruď i svoje velká tvrdá prsa. Když jí pak pod stolem zajel rukou pod sukni, až kam to šlo a ona mu to vrátila, věděli, že čtyřhodinovou přípravu už nevydrží protahovat a zmizeli. Celou cestu na nádraží i ve vlaku se urputně líbali a přestali, jen když se začali dusit. Za oknem vagónu se míhala noc, v kupé byli naštěstí sami, a tak bez ostychu splynuli v jednu propletenou vánočku. Průvodčí byl evidentně zvyklý. Sotva se za ním zavřela dvířka kupé, nemohl už Jan více vydrážděnosti snést. Zoufale se pokoušel dostat dovnitř přes šaty se zipem vzadu, ale bylo to možné jen, kdyby si ruku nadvakrát zlomil. Ne že by to nebyl ochoten podstoupit, ale Klára byla naštěstí zkušená, otočila se k němu zády a najednou bylo všechno snadné a … jen si přál mít větší ruce, tiše naříkal blahem, a když už prozkoumal poslední tajné zákoutí a v očích mu začaly praskat vlásečnice, Klára se otočila, s virtuozitou houslového mistra mu v řádu milisekund nasadila ochranu a on se pak už jen bezvládně řítil do děsivě nádherné propasti, o jejíž dno se společně s výkřikem roztříštili.

Bohužel Klára v Janovi nenašla žádný vytoužený přístav, i když o to dost stála. Časem udělali ještě pár pokusů, ale překážek bylo příliš mnoho a hory, jak známo, přenáší jenom láska, což tenhle případ nebyl. Už se nesetkali a on se později   s jinými dívkami dostal celkem také dost daleko, někdy až k delikátní šperkařské práci, kdy se přes vzácné kovy propracoval až k drahokamům, ale dál nic.

David znovu dolil šampus a zvedl číši.

 „Děkuji ti za nevšední kulturní zážitek, a pokud jde o tvůj nechtěný celibát, nemusíš, milý kamaráde, ničeho litovat. Vlastně o nic nepřicházíš, protože, a tohle si zapamatuj, jen s milovanou láskou je to o nebi.“ Na chvíli zavládlo nábožné ticho.

„Víš, Honzo, každá žena má moc učinit muže šťastným a dát mu klid, ale upřímně, která to udělá. Chlap je jako řeka. Pokud se žene korytem, je z ní užitek, když ale narazí na odpor, vystoupí z břehů a pustoší sebe i všechny blízké. Těmi břehy je ženská náruč. Podle mě tohle ženy přestávají chápat nebo to prostě už takhle nechtějí.

 

Věčné jsou na nebi hvězdy blikající

život však trvá

jen záblesk

té padající

 

Z mojí knihy JEN ZÁBLESK

janpodesva.weebly.com