Nepříjemný ostrý zimní déšť bičuje mou maskulinní tvář. Kráčím mezi kapkami bez deštníku do školní jídelny. Potkávám samé ženy, které si jdou také pro oběd. Nás chlapů je málo. Mezi důchodci nedostatkové zboží. Byl jsem letos se ženou na týdenní poznávací dovolené v Košicích a okolí, kterou pořádají slovenské školské odbory. Kromě jedné učitelky samí důchodci. Z 45 lidí nás bylo pět mužů. Máme holt slabý kořínek. Asi si to nezasloužíme. To co musí vydržet žena, na to nemáme. Nejsilnější je ten, který nejvíc vydrží. Proto jsou dámy déle na světě. Já jim to přeji.

Každou ženu, někdy jich jde víc, pozdravím a snažím se vyloudit i úsměv. Je to namáhavé, protože mě bolí ukrutně koleno a pajdám. „Dobrý den“. Zdravím. „Dnes není“!. Odpovídá žena zamuchlaná do kabátu zvaný „spacák“. „Víte paní pro mě je dobrý každý den“. Já to mám nastavené tak, že mi je jedno jestli, prší, sněží, je horko nebo zima. Ke každému přistupuji individuálně. Jen si program podle toho upravuji. Každý den si vychutnávám. Nemohu přece vědět, zdali je můj poslední.

Co bylo k obědu mě, až tak nezajímá. Spíše ta knížka, kterou jsem nechal na pohovce rozevřenou. Nořím se do příběhu a má fantazie bobtná. Jsem jeho součástí. Déšť bubnuje na parapet a já si hovím v teplíčku. Obchodní centra ve městě mě neinteresují. Jsou mi ukradená. Stejně jako rychlé občerstvení. Mám raději polévku a "druhé“ ze školní jídelny. Na kterou jako pozůstatek socialismu každý nadává. V sobotu a neděli, to je žena z práce doma, mám něco lepšího. Mám rád klasiku. Ještě rok a bude se mnou trávit celý den. Už se těším na domácí stravu.

Zvedl jsem si náladu. Svařil jsem si červené. Byt je provoněn skořicí, hřebíčkem a medem. Z okna vidím, jak pláče příroda, promočená vodou z nebe. Srkám horký nápoj a do hlavy se mi tlačí myšlenka: „Ano ten dnešní den je dobrý". Hlavně není zbytečný. Čas je ta nejdražší věc, hned po rodině.