Madeira je právem označována jako „ostrov věčného jara“, takže není divu, že si ji oblíbila i císařovna Alžběta Rakouská neboli Sisi. Byla modním idolem své doby, proslulá svými dlouhými, splývavými vlasy a elegantním stylem oblékání. Během svého života navštívila Madeiru dvakrát. Cesta lodí z Terstu na Madeiru jí v té době trvala přibližně dva týdny. My jsme to díky přímému letu z Prahy se Smartwings zvládli v listopadu 2024 za pouhé čtyři hodiny. Z dramatického přistání, kterým jsou cestovatelé strašeni na internetu, nic nebylo. Přistáli jsme zcela hladce.

Hlavní město Madeiry se nazývá Funchal, což v překladu z portugalštiny znamená „fenyklové pole“. Název samotného ostrova v portugalštině znamená „dřevo“. Pojmenovali ho tak jeho objevitelé vzhledem k jeho hustému zalesnění. Je zajímavé, že Madeira geograficky patří do Makaronézie, což je soubor čtyř sopečných souostroví v Atlantickém oceánu u pobřeží severní Afriky a Evropy. Každé z nich se skládá z několika ostrovů, které jsou tvořeny podmořskými horami na dně oceánu, jejichž vrcholy se zvedly nad hladinu oceánu. Každé z těchto souostroví je samostatným politickým útvarem: Azory a Madeira jsou součástí Portugalska, Kanárské ostrovy jsou autonomním společenstvím Španělska, zatímco Kapverdské ostrovy jsou suverénním státem.

Po chvíli čekání na bezplatné taxi poskytnuté díky našemu statutu „Genius“ na Booking.com přijelo vozidlo s jinou značkou, než nám bylo oznámeno, ale jelikož jsme měli telefonní číslo na řidiče, nebyl problém ho najít. Před apartmánem na nás již čekal milý otec majitele. Jednalo se o byt v domě, kde bydlelo těch několik málo Madeiřanů, kteří nemají vlastní dům. Byl prostorný a plně vybavený, ovšem bez topení, které na Madeiře v bytech neexistuje, ačkoliv jsou listopadové noci již poměrně chladné. Po probuzení jsme si pohledem z balkónu apartmánu plně uvědomili krásu tohoto ostrova.

Pohled z balkonu apartmánu na moře

Lokalita Caniço, kde jsme bydleli, měla místní charakter, malé náměstíčko, kde posedávali důchodci, malebný kostel z roku 1932, rodinné domy jako na vesnici, v zahradě jednoho z nich dokonce každou chvíli kokrhal kohout. Dojem, že tam nejsou turisté, byl však mylný. Stačilo zajít do restaurace A Lareira, kde byli většinou pouze cizinci. Místní charakter však převažoval v nedalekém supermarketu Gallo.

Majitele apartmánu jsme vůbec neviděli, ovšem manžel s ním byl několikrát denně v kontaktu přes Whatsapp. Byl nesmírně nápomocný, dal nám velmi cenné tipy. Mimo jiné nám doporučil výhodný pronájem auta. Jelikož jsme nevěděli, jak prostorná byla nabízená auta, přijely zaměstnankyně firmy až před náš apartmán se dvěma auty, ze kterých jsme si jedno vybrali. Ačkoliv se nejprve zdálo, že bude problém s parkováním před domem, nakonec se vždy našlo někde blízko volné místo. Auto jsme důkladně využili hned první den, kdy jsme objeli celý ostrov s cílem udělat si představu, co následně navštívit.

Madeira není plážová destinace, několik pláží se ale najde i tady. Většina z nich má tmavý písek nebo je oblázková. Existují i pláže se zlatavým pískem, které jsou uměle vytvořeny z písku přivezeného z jiných míst, jako například Praia de Machico, jejíž písek byl dovezen z Maroka, nebo Praia da Calheta. Větším lákadlem jsou na Madeiře „levadas“ (levády). Jedná se o zavlažovací kanály specifické pro Madeiru. Byly vybudovány hlavně v 16. století k přepravě vody z vlhčích částí ostrova na severozápadě do sušších zemědělských oblastí na jihovýchodě. Vzhledem k hornatému terénu Madeiry byla stavba těchto „levád“ náročným úkolem, který často prováděli trestanci přivezení z Pyrenejského poloostrova. Dnes slouží nejen k zavlažování, ale také k výrobě vodní energie. Tvoří působivou síť pěších stezek, které nabízejí pohodové procházky krajinou i náročnější túry po úzkých a strmých stezkách.

Ačkoliv Madeira není jenom pro mladé, umělé kyčle mého manžela nejsou zrovna nejvhodnější pro šplhání po příkře stoupajících stezkách. Přesto jsme si našli jednu „levádu“, která byla rozumně dlouhá a téměř bez stoupání. Nazývá se Vereda dos Balcões a nachází se poblíž lokality Ribeiro Frio. Na jejím konci je vyhlídka Miradouro dos Balcões, odkud se naskýtá úžasný pohled na údolí Ribeira da Metade, kde dominuje vavřínový les. Ve dnech s dobrou viditelností je odtud vidět celé centrální pohoří ostrova, včetně štítů Pico do Areeiro, Pico das Torres a Pico Ruivo. Na této vyhlídce lze spatřit i některé druhy ptáků, jako je například pěnice (tentilhão), která se vyskytuje pouze na Madeiře. Tito malí roztomilí ptáčci jsou natolik zvyklí na lidi, že si sednou i na ruku, pokud je na ní ovšem něco dobrého pro jejich zobáčky. Strážci přírody, kteří nám na vstupu odpustili jedno chybějící euro, však všude sypou semínka vhodná pro tyto druhy opeřenců, takže ptáčci jsou sytí a na ruku sedají méně ochotně. Viděli jsme to přímo na vyhlídce, kde se mladý Francouz marně snažil pěnici nalákat na svoji ruku. Vynahradili jsme mu to tím, že jsme ho i s jeho partnerkou, která měla na hrudi upevněného kojence, vyfotili na jeho mobilu.

 

Vyhlídka Miradouro dos Balcões

Podzimní nálada na "levádě"

Další jedinečnou atrakcí ostrova Madeira, na kterou turisty lákají cestovní kanceláře, jsou pouliční „sáně“ známé jako „Carros de Cesto do Monte“. Tyto „sáně“ klouzají rychlostí až 30 kilometrů za hodinu úzkými a strmými uličkami z Monte do Funchalu v proutěných koších, které řídí dva muži, tzv. carreiros, oblečení v tradičních krojích a slaměných kloboucích. Trasa je dlouhá přibližně dva kilometry. V programu žádné cestovky nechybí ani Jardim Botânico da Madeira ve Funchalu. Tato zahrada se rozkládá na ploše přibližně osmi hektarů a je proslulá rozsáhlou sbírkou exotických rostlin ze všech kontinentů, včetně mnoha ohrožených druhů.

Já jsem však náhodou objevila informaci o nádherné botanické zahradě Palheiro Gardens nacházející se na svazích panství Monte vysoko nad Funchalem. Toto unikátní místo nabízí úchvatný výhled na okolní krajinu, oceán, přístav ve Funchalu a na obří výletní lodě, které v něm kotví.

Tyto zahrady založil v 19. století britský obchodník s vínem Blandy a v průběhu dalších let byly očividně jeho dědici s láskou udržovány a rozšiřovány. Vyznačují se širokou škálou rostlin a květin, včetně kamélií, hortenzií, azalek, orchidejí a více než 100 druhů palem a stromů. Jsou zde rovněž italské a japonské zahrady. Nezdálo se však, že by potomci uvedeného obchodníka měli příliš velký zájem o návštěvníky. Nikde nebyly žádné reklamy ani upoutávky, přičemž nebylo ani snadné toto místo najít. Navigace nás protáhla úzkými silničkami, kde se vedle auta nevešel ani chodec. Jezdily tudy ale i kamiony, protože se v této lokalitě nacházelo několik výrobních provozoven, dílen a garáží. Před vchodem do Palheiro Gardens stálo pouze několik žlutých taxíků a v zahradě se pohybovala zhruba desítka návštěvníků. Nikoho z nich nenapadlo se vracet oklikou, kde kvetly bílé a růžové kamélie.

Uprostřed zahrad byla nepřístupná zóna, kde bydlela v nádherné vile rodina majitelů. Označovaly ji tabulky s nápisem „Private“. Byla tam i hezká kaple a čajovna.

Jednou z nejznámějších turistických atrakcí ostrova Madeira je Cabo Girão. Jedná se o impozantní útes, který se tyčí do výšky 580 metrů nad mořem, což z něj činí jeden z nejvyšších útesů v Evropě. Nabízí úchvatný panoramatický výhled na okolní krajinu a Atlantický oceán. Turisty sem láká hlavně prosklená plošina Cabo Girão Skywalk, která se táhne přes okraj útesu a poskytuje návštěvníkům výhled přímo dolů na oceán. Jelikož trpím závratí, nechala jsem si tento zážitek raději ujít. Samotný příjezd byl trochu šokující. Obrovské parkoviště. Volná místa byla dostupná pouze na místech vyhrazených pro autobusy. Sotva jsme tam zaparkovali, zablokoval nám výjezd konvoj džípů nějaké cestovky. Snad odjedou, než se vrátíme. Kousek odtud dlouhá fronta u pokladen na vstupenky. Na útes se jde jako do metra. Přes turnikety! Ještě předtím kontrola vstupenek. Jako všude manžel předstírá, že nerozumí anglicky, aby mohl konverzovat portugalsky. Dav houstne. Jazykový babylon. Jediná šance je rychle utéct. Džípy stále blokují výjezd, ale přestože je Madeira dost turistická, arogance je jejím obyvatelům cizí. Pomáhá i portugalština. Řidiči cestovky ochotně a s úsměvem uvolňují cestu. Obrigado!

Výhled z Cabo Girão

Nejvýchodnějším bodem Madeiry je Ponta de São Lourenço nedaleko města Caniçal. Tato oblast je známá svou jedinečnou a působivou krajinou se strmými útesy a panoramatickým výhledem na sever a jih ostrova. Naše představa byla, že se jedná o opuštěné místo, kde se v klidu projdeme. Nemohli jsme být více naivní. Již tři kilometry před východiskem na stezku vedoucí k Ponta de São Lourenço stála na obou krajnicích silnice auta. Na jejím konci byl malý kruhový objezd a parkoviště. Po silnici i samotné stezce šly zástupy lidí srovnatelné s Karlovým mostem. Naštěstí se dalo otočit a jet zpět. Útěchu jsme našli v restauraci v blízkém Caniçalu. Změna jazyka, protože nás obsluhovala milá Francouzka. Jídlo jako všude na Madeiře vynikající. Mečoun s místním typickým kuskusem. Madeirský kuskus je tradiční pokrm, který kombinuje prvky portugalské a maurské kuchyně. Podobně jako marocký kuskus se připravuje z malých zrnek pšeničné krupice. K jeho přípravě se používá koření, jako je saturejka nebo tymián, přičemž se přidává v posledních minutách vaření, aby absorboval chutě vývaru. Na Madeiře se tento kuskus často podává jako příloha k pokrmům, jako je Cozido à Madeirense, jehož součástí je vepřové maso, sladké brambory, mrkev, tuřín, zelí a další zelenina. My jsme však na Madeiře jedli téměř výhradně ryby. Vše čerstvé a z přírodních surovin.

Madeira je doslova provrtána tunely, které bezpochyby zrychlují cestování ostrovem. Kdo však chce vidět jeho krásy, měl by se jim vyhýbat a jezdit starými strmými a klikatými silničkami. My jsme to udělali již první den při objíždění ostrova. Cestou z Faialu do Santany jsme „pohrdli“ dlouhým tunelem a začali stoupat silničkou ER 213. Byli jsme odměněni fantastickými výhledy, které jsme měli sami pro sebe. Nejhezší byla zastávka u malé kapličky.

 

Díky této odbočce jsme si rovněž mohli nerušeně prohlédnout typické madeirské domky, které se vyznačují trojúhelníkovým tvarem a doškovou střechou. Tyto domky jsou vyrobeny ze dřeva, které je na ostrově hojným a levným materiálem, a jsou natřeny pestrými barvami, jako je modrá, červená a bílá. Trojúhelníková struktura a šikmé střechy pomáhají vyrovnávat teplotu uvnitř a odvádět dešťovou vodu, čímž zajišťují vodotěsnost. Uvnitř se obvykle nachází podkroví pro uskladnění zemědělských produktů a přízemí rozdělené na kuchyni a ložnici. Narazili jsme na ně ještě před příjezdem do města Santana, kde jsem jich z auta viděla mnohem více. Byly tam ovšem obklopeny davem turistů. Ty „naše“ stály vedle skromné restaurace, kde jsme byli téměř sami. Jídlo bylo opět skvělé a manžel měl zajímavou diskuzi s přívětivým číšníkem, který nám ve všem vyhověl.  

Cestou zpět jsme při projíždění Funchalem pouze z auta zahlédli pevnost São João Baptista do Pico, která byla postavena v 17. století a měla chránit město před útoky pirátů a korzárů.

Pevnost São João Baptista do Pico

Stejně tak jsme několikrát ve Funchalu pouze z auta spatřili lanovku Funicular de Funchal. Je to oblíbená turistická atrakce, která spojuje centrum Funchalu s farností Monte. Cesta trvá přibližně patnáct minut, lanovka stoupá do výšky 560 metrů a překonává vzdálenost více než tři kilometry.

Jeden den jsme věnovali prozkoumání prosluněného jižního pobřeží. Z hlavní silnice, která vede většinou různě dlouhými tunely, jsme zajeli do několika letovisek. Příjemná atmosféra, umělá pláž se zlatavým pískem, slunící se senioři z chladných zemí Evropy. Naším cílem ovšem bylo jedno místo doporučené kamarádkou. Paúl do Mar. Nezklamalo nás. Nejprve jsme klikatou silničkou vyjeli na vyhlídku, odkud jsme shlédli pod námi ležící městečko. Pohodová teplota byla občas narušena chladnějším větrem.

Pohled na Paúl do Mar

Následně jsme sjeli zpět a zaparkovali v přístavu se zvláštně vypadající sochou s nápisem „Homem do Mar“ (Člověk moře), jež slouží jako pocta místním rybářům. Hledali jsme restauraci, kterou nám poradila kamarádka. Našli jsme ji až poté, co jsme se dobře najedli v prvním patře jiného pohostinství s výhledem na moře.

Mečoun v těstíčku

Kolem doporučené restaurace „Ideal“ byl dav turistů čekajících venku na ulici na objednané jídlo, což bylo očividným důkazem její popularity. Procházka po nábřeží v Paúl do Mar byla pohodová navzdory silnému větru. Zpět jsme šli raději uličkou od kostela, kterou křižovaly další malebné úzké uličky.

Ostrov Madeira nabízí na ploše pouhých 740 kilometrů čtverečních neuvěřitelné množství krajinných typů, které se rychle střídají. Na cestě z Ribeiro Frio věčně zelené subtropické lesní porosty náhle ustupují našemu podzimu se zlatými a červenými listy stromů. Jako bychom se vrátili do křivoklátských lesů. Kousek od stejné silnice se nachází úžasné místo, které připomíná podzimní alpskou přírodu.

Na severovýchodě ostrova projíždíme mezi stromovitými přesličkami a obřími kapradinami vyvolávajícími vzpomínky na naše cesty na Nový Zéland, o kousek dále jedeme tropickým pralesem, který by mohl být na ostrově Svatého Tomáše v Guinejském zálivu, a po několika kilometrech se objeví blahovičníky, které známe z Austrálie. Největší kontrast jsme však zažili při cestě za vavříny do lokality Fanal a následně do přístavu Porto Moniz. Krajina na náhorní plošině kolem vavřínového lesa by mohla být na Islandu, včetně teploty 9 stupňů a lávových polí, zatímco na pobřeží Atlantiku v Porto Moniz se lidé ve stejný den koupali v mořských tůních za slunečného počasí s teplotou kolem 24 stupňů. Obě tato místa přitom dělilo pouhých dvacet minut jízdy autem.

 

Výhledy z nábřežní promenády v Porto Moniz

Parque Florestal do Fanal je příkladem lesního porostu nazývaného na Madeiře „laurissilva“ (vavřínový les). Jedná se o vlhký subtropický les, který pokrývá přibližně 20 % rozlohy ostrova. Tento typ lesa tvoří především stromy z čeledi Lauraceae, jako je „til“ (Ocotea foetens), vavřín (Laurus novocanariensis) a „vinhático“ (Persea indica). Madeirský vavřín je pozůstatkem dávných lesů, které před miliony let pokrývaly velkou část jižní Evropy a Středomoří.

Vavřín se v současné době hojně pěstuje pro své aromatické listy, jež se používají jako koření v kuchyni. Každá kuchařka jistě zná bobkový list, který se často používá do polévek, dušených pokrmů, marinád a omáček. Ve starověku nosili staří Řekové a Římané vavřínové věnce jako symbol vítězství a cti. Vavřín má rovněž mnoho léčivých vlastností. Jeho listy obsahují éterické oleje s protizánětlivými, protiplísňovými a antioxidačními účinky. V řecké mytologii je vavřínový strom spojován s Apollónem, bohem proroctví, hudby a poezie. Podle mýtu se Apollón zamiloval do nymfy Dafné, která se proměnila ve vavřínový strom, aby unikla jeho náklonnosti. Z latinského slova "laurus" (vavřín) vzniklo v češtině i jiných jazycích několik slov, jako jsou například „laureát“ nebo „laurea“ (italsky „vysokoškolský titul“).

Nedaleko Parque Florestal do Fanal leží Lagoa do Fanal, sopečné kráterové jezírko nacházející se uprostřed prastarých stromů, z nichž některé jsou staré více než sto let. Sestoupit k němu stálo rozhodně za námahu.

Na Madeiře nejsou pouze přírodní krásy. Její přitažlivost podtrhují i její přívětiví obyvatelé. Jak nám řekl cestou na letiště ve Funchalu hovorný taxikář, Madeiřané nemají problém s množstvím turistů, kteří tam jsou vždy a všude vítáni. A nebyla to prázdná slova. Manžel obstarával nákupy v supermarketu, kde se nejednou přesvědčil o přátelském vztahu místních lidí k cizincům. Jednou se mu nedařilo otevřít plastový pytlík na ovoce a netrvalo dlouho a pobaveně ho sledující žena středního věku mu ho s úsměvem vzala z ruky a otevřela. Jindy mu jiný zákazník trpělivě vysvětloval rozdíl mezi madeirskými a portugalskými mandarinkami, které jsou sladší a bez pecek. Když jsme si na jihovýchodě ostrova v malém supermarketu (a zároveň baru) ve vesnici mimo hlavní silnici vybrali malou láhev vody, pokladní ji odnesla zpět na regál a donesla místo ní jinou, větší. Na naši otázku „Ta láhev byla poškozená?“ mile odvětila: „Ne, ale za stejnou cenu si můžete koupit tu větší“. Dlouho jsem přemýšlela, jak prodá ty malé lahve, když je všem zákazníkům bude měnit za větší. Ne vždy však měla dobrá vůle Madeiřanů pozitivní dopad. Když jsme jednou ve vnitrozemí ostrova beznadějně zabloudili, tři zmatení rádci nás nejprve poslali dvojnásobně dlouhou trasou (naštěstí jsme na to brzy přišli) a poté, co jsme se k nim vrátili, nás pro změnu poslali úzkou cestou, která končila v lese. Potřetí jsme u nich již raději nezastavili a řídili se vlastním rozumem.

Jedním z největších zážitků byl výlet do Curral das Freiras. Tato obec se nachází v hornatém vnitrozemí ostrova Madeira v hlubokém a odlehlém údolí obklopeným strmými horami. Je známá svou produkcí kaštanů a višňovým likérem. V době naší návštěvy tam panovala klidná a pohodová atmosféra, pravděpodobně v důsledku špatného počasí, které bránilo turistům v pěší turistice.

Projeli jsme všechny silničky v rámci obce vedoucí na jih i sever. V obou směrech se jednalo o slepé ulice. Z Curral das Freiras se autem dále jet nedá, jediná možnost je vrátit se na jižní pobřeží. Všude na Madeiře jsme přemýšleli o tom, jak se místní obyvatelé na strmých svazích dostanou do svých usedlostí nebo domů. K některým z nich vedou příkré uličky, jinde je třeba vystoupat po úzkém schodišti, mnohdy dost vysoko. Bylo tomu tak i v Curral das Freiras, kde jsme se snažili najít místo na ohřátí a něco k obědu. Uspěli jsme v baru O Lagar. U vchodu v kamenné peci opékal majitel baru na špízech tři různé druhy masa.

Vybrali jsme si kuřecí, které nám další člen rodiny přinesl do restaurace nad barem. Byl nemluvný a působil trochu divným dojmem. Zato paní domácí byla k radosti manžela upovídaná. Ke kuřecímu špízu nám naservírovala klasické i sladké brambory, místní chléb a čerstvou zeleninu. Jídla bylo tolik, že nebylo možné ho sníst. Jako všude na Madeiře ani zde nebylo žádné vytápění. Při teplotě dvanáct stupňů nám byla zima. Dole v baru bylo od pece tepleji, takže jsme se tam po jídle přesunuli. Manžel si dal portugalskou kávu a povídal si s majiteli. Vyptával se na benzinovou pumpu, která ovšem v Curral das Freiras nebyla, protože to bylo z ekologických důvodů zakázáno. Paní domácí nabídla svůj benzín z kanystru. Naše potřeba však nebyla tak urgentní. Zásobu pohonných hmot tam údajně mají všichni. U stolů seděli pouze místní vesničané, kteří hojně popíjeli tvrdý alkohol, a to nejen višňový likér. Podle majitelů je tam ale jindy i hodně turistů. Nejen v této obci existuje nesmírné množství autobusových zastávek, jsou doslova na každém rohu.

Naším cílem bylo projet všechny silnice na Madeiře. Lákala nás silnice číslo 105 spojující cestu vedoucí na Parque Florestal do Fanal se silnicí mezi jižním pobřežím u Ribeira Brava a městem São Vicente na severu. Už při odbočování jsme byli varováni dopravní značkou udávající slepou komunikaci. Pochmurná krajina v oblacích, spáleniště po rozsáhlých lesních požárech a ojedinělé krávy. Žádná auta. Poněkud depresivní atmosféra. Poté se objevily první kameny, spíše balvany blokující polovinu vozovky. Varovné nápisy „Padající skály“ nás definitivně přesvědčily. Otáčíme. Tudy neprojedeme. Ostrov však není velký, takže jsme se za necelou půlhodinu ocitli v São Vicente a pokračovali na jih. V obci Serra de Água jsme pochopili, že pokud chceme něco vidět, musíme sjet z hlavní silnice s tunely. Následoval jeden z nejkrásnějších úseků putování na Madeiře.

 

 

Netrvalo dlouho a dorazili jsme na druhý konec neprůjezdné silnice 105. Na střeše obchodu se suvenýry jsme po schodech vylezli na další vyhlídku, která však byla spíše reklamním poutačem. Horskou silničkou jsme pokračovali dále. Objevili jsme půvabné zákoutí s kapradinami a hortenziemi a Parque Florestal do Chao dos Louros, kde byl vedle poloprázdného parkoviště vchod do vařínového lesa. Osamělý stan a bahnité stezky. Lepší by to tady bylo v létě. Nakonec jsme se vrátili na hlavní silnici VE4.

Listy vavřínu

Zajímalo nás, jak Madeiřané tráví víkendy. V neděli jsme obědvali v restauraci, která zvenku vypadala jako typické místo, kde staví turistické autobusy. Odpovídaly tomu i velké stoly uvnitř. Kromě nás tam ale nebyli žádní cizinci, až později se objevily dva mladé páry. Všechny ostatní stoly, které se prohýbaly pod tíhou talířů a především objemných kovových nádob plných mořských plodů, byly obsazeny místními rodinami. Malé děti, jejich rodiče a senioři. Očividně se jednalo o rodinnou restauraci. Majitel se nám až dojemně věnoval, přestože měl hodně práce.

Na Madeiře si každý najde něco svého. Komu se však zasteskne po opravdové pláži, stačí, když po krátkém letu trvajícím patnáct minut přistane na ostrově Porto Santo. Ano, Madeira je souostroví. Porto Santo má 5 500 obyvatel a rozlohu 42 kilometrů čtverečních. Jedna z místních pláží se zlatým pískem a křišťálově čistou vodou je devět kilometrů dlouhá. Kromě pláží jsou na ostrově také turistické stezky a historické zajímavosti, jako je Casa de Cristóvão Colombo. Předpokládá se, že Kryštof Kolumbus v tomto domě žil po svatbě s Filipou de Moniz, dcerou Bartolomeua Perestrela, prvního kapitána ostrova.

Těsně před odjezdem na letiště jsme nahlédli do místního kostela, kde jsme kromě jiného objevili portrét posledního rakouského císaře. Karel Habsburský se po rozpadu Rakouska-Uherska v roce 1918 uchýlil do exilu. Nejprve se s rodinou přestěhoval do Švýcarska, ale kvůli politickému tlaku byli později v roce 1921 posláni na portugalský ostrov Madeira. Zpočátku se ubytovali v hotelu Reid's Palace ve Funchalu, ovšem vzhledem k finančním problémům si museli najít cenově dostupnější bydlení. Dne 1. dubna 1922 Karel během svého pobytu ve vyhnanství na Madeiře zemřel na španělskou chřipku ve věku pouhých 34 let. Smutný konec na tak krásném ostrově. My si naštěstí z Madeiry odnášíme pouze ty nejlepší zážitky.