Letošní zima se nám snaží ukázat, že k ní sníh a led ještě pořád opravdu patří. Tak jo, když to musí být... Nezbývá nám, milí drazí, nic jiného, než to vzít na vědomí a pokud už nevyhnutelně musíte jít ven, buďte prosím opatrní. Nebylo by přece vůbec příjemné na ledovce upadnout a třeba si vyrobit nějakou zlomeninu.

Já si místo procházení radši hraju doma s mobilem, dojídám z povinnosti cukroví a ven vycházím jen když to je nezbytně nutné. Takže ráno musím vypustit a nakrmit "zvěřinec", odpoledne zkontrolovat, jestli mi ty moje holky hodné něco snesly a v půl páté, protože už se smráká, kurník zavřít. Je mi jasný, že venku žijící zvířátka to taky nemají snadné a jíst se musí, ale já jim ty pipiny dobrovolně dát ani náhodou nechci.

Počasí venku se mi moc nelíbí, přiznám se, že upadnout na ledu už se mi v životě párkrát zadařilo a nebylo to vůbec nic příjemného. Na sněhu to ještě jde, ale na ledu se padá fakt natvrdo...

Ale myslím, že tentokrát to u nás nebylo s tou ledovkou, asi proto, že na silnici bylo nasněženo, zas tak strašné. Pamatuju si situace daleko horší, kdy silnice byla jako tvrzené sklo a auto se na ní vůbec nemohlo udržet a nekontrolovatelně sjíždělo ke straně. Jediné, co by tehdy snad pomohlo, byly řetězy, nebo pneumatiky s nastřelenými hroty, na kterých se jezdilo třeba v Norsku, ale to se přece u nás nesmělo.

Veselou příhodu s ledovkou měl u nás na chalupě kdysi i jeden náš bývalý soused, který si v noci přivezl z Ústí nějakou šlápotu a ráno jí chtěl honem rychle odvézt, aby to nikdo neviděl... Jenomže do rána pršelo a mrzlo a silnice vypadala jako kluziště, odjet by se po ní dalo asi jenom na bruslích a to ještě jenom po rovině na křižovatku s hlavní silnicí, dál už určitě ne ani do kopce, ani z kopce. A to od nás bohužel jinak než nahoru nebo dolů nejde. Takže z utajené akce se stala, díky tomu, že se "slečna" poměrně hlasitě a ne příliš vybíravými výrazy dožadovala okamžitého odvozu, věc veřejná a ještě hodně dlouho si z toho naši chlapi dělali legraci.
Nakonec když se tenkrát po poledni lehce oteplilo, odjel soused i s návštěvnicí dolů z kopce, ačkoliv do Ústí se normálně jezdí nahoru. Ovšem tam by se, po silnici třetí třídy, která má 11% stoupání a na její údržbu docházelo zpravidla až po té, co silničáři zvládli ty důležitější úseky, vůbec nedostal.

Odjížděl docela zajímavým způsobem, pravými koly v příkopě, protože tam na trávě nebylo tak hladko a ledovato. Všichni jsme to sledovali za oknem a přáli jim,  pochopitelně "šťastnou cestu a aby dobře dojeli", ale trochu té škodolibosti v tom určitě bylo. Nic přece tak člověka nepotěší, jako cizí neštěstí, že?