Obec Radovesice se rozkládala v krásném údolí obklopeném jednotlivými vrchy Českého středohoří, asi 3 km severovýchodně od Bíliny. Údolí se rozšiřovalo směrem k Bílině, protékal jím potok, později zvaný Lukovský. Na horním toku bylo údolí zakončeno dvěma majestátními kopci - Štěpánovskou horou a vrchem Hradišťany.

V roce 1352 zde byl vystavěn kostel zasvěcený Všem svatým. Ten byl roku 1812 přestavěn a v roce 1866 až 1867 byl vystavěn nový kostel Všech svatých ve stylu novorománském. Byla to obec česká a odolávala germanizaci až do roku 1680. Za třicetileté války obec trpěla rabováním domácích císařských vojsk. Obec spadala pod správu Lobkoviců. Po roce 1910 již byla obec zcela německá..Po válečných útrapách byla obec osvobozena v květnu 1945 Rudou armádou. V roce 1966 rozhodla vláda o výstavbě uhelného velkolomu u Bíliny a o umístění jeho vnější výsypky v oblasti  radovesického údolí.Vládní rozhodnutí provázely silné protesty, ale v roce 1968 začala likvidace obce a stěhování jejích obyvatel do panelového sídliště v Bílině. Bydliště muselo změnit 1299 obyvatel.

Radovesická výsypka je se svou rozlohou cca 1 200 ha a průměrnou mocností 50–70 m největší výsypkou Mostecké pánve a jednou z největších v Evropě. V současné době je území rekultivované a k výsypce vede naučná stezka. Celkem pět vesnic: Lyskovice, Chotovenka, Hetov, Dřínek a Radovesice (největší z těchto obcí) bylo nuceno ustoupit těžbě. Jediná nestržená budova v Radovesicích – kostel Všech svatých, byla zasypána skrývkou v roce 1983. Od té doby zde byla až do roku 1996 ukládána vytěžená zemina z blízkých bílinských dolů, a to až do roku 2003.

Jezdili jsme do Radovesic k výbornému řezníkovi, kde jsme kupovali maso a uzeniny. Tehdy existovaly dva druhy párků - tenké a silné. Ale ty byly. Dnes je tolik druhů párků, ale chuť žádná. Měla jsem tam i známé, některá děvčata se mnou pozděli chodila na gymnázium v Bílině. Plakala jsem s nimi, když ti lidé opoštěli svá hospodářství, domy, zahrádky, museli likvidovat svá zvířata, ovce, krávy a j.  Věřte, bolestná doba pro tyto lidi. A pamětníků ubývá. 

Pro mě jsou to nekonečné procházky po rekultivované krajině, včera v údolí nad bývalou vsí jsem se zamýšlela nad těžkým osudem této vsi a jejich lidmi. V těchto chvílích i moje myšlení je úplně odpoutané od současnosti. Jsem někde v minulosti, i když stále v přítomnosti. Vnímám ohromnou sílu přírody, která, i když s pomocí rekultivačních prací, se dere nezměrnou silou ke světu. V těchto místech mám pocit nekonečné volnosti i smutku, že zřejmě už nikdy zde nebudou stát vesničky, už asi nikdy toto území nebude moci být obydlené. Anebo - kdo ví? Kde asi je zasypaný kostel, ten Doly nechaly vcelku, nezbořily jej. Někde pod nesmírnými nánosy zeminy odpočívá. Jednou v budoucnosti možná bude i opět přiveden na povrch zemský, jako němý svědek předešlých dob. Kdo ví...

Mostecká pánev a přilehlé České středohoří byly zasaženy  lidskou činností v tak ohromných rozměrech a prý jsou srovnatelné svým dopadem jen s miliony let trvajícími geologickými procesy. Až skončí na Bílinsku těžba uhlí, krajinářské práce budou pokračovat,  Tato část krajiny je nabitá  svými zajímavostmi, historií i unikátním dílem člověka i přírody

Příště vás zavedu do historie další zaniklé obce v blízkosti Světce. 

 
Info o výsypce z důlních knih.

Fotogalerie