Jsme čtyři muži ve věku 71, 71, 73 a 76 let, které baví se toulat po Česku, Slovensku, Polsku a Maďarsku. Jako důchodci máme spoustu volného času. Vyrážíme především mimo sezónu a hlavně přes pracovní týden. Nemusíme se tlačit ve hromadných dopravních prostředcích a destinace nejsou přeplněné. Takže si tu krásu přírody, památky a pamětihodnosti  vychutnáme v klidu. Bez stresu. Život je krásný. Máme konečně čas. Na sebe , rodinu, kamarády a své blízké. 

Máme poradu.  Kde jinde než v restauraci. Plánujeme první akci. Vymyslel jsem, co navštívíme a kam pojedeme. Trasy, mapy, spojení připravil Petr. Strojvedoucí na penzi.  Jsme sice dědkové, ale moderních technologií se nebojíme. Používáme navigaci podle GPS, takže se neztratíme a můžeme chodit i po neznačených cestách. Jakmile sejdeme z plánované trasy, tak nás puntík na displeji správně opět navede.  Někdy spíme i venku. Spíše v útulnách. Je to takový přístřešek. Nejsou tam sice okna, ale má to střechu a jednoduché palandy. Nezmokneme. V blízkém okolí útulny je zdroj vody a místo na rozdělání ohně. Uvaříme si polévku, dáme si kávu, čaj a opečeme uzeninu. Spát v noci při čerstvém nočním horském vzduchu, působí blahodárně na naše plíce. Denně ujdeme do 25 km. Pokud spíme na hřebeni pod širákem, tak máme na zádech jako vojáci výbavu. Batoh má až 15 kg. My mladší těm starším nestačíme, tak se spolu couráme za nimi. Někdy dorazím sám. Mám totiž handicap. Kardiostimulátor, umělý pravý kolenní kloub a cukrovku s neuropatií. Ještě jsem se neztratil a do cíle o hodinu i více za nimi vždy dorazím. Většinou jsou již po večeři a mají v sobě pár piv.  Možná, že se rozloučím se světem někde v přírodě, pod skálou. 

Někdy spíme i v ubytovně, v soukromí nebo v levném penzionu. Jsme skromní. Stačí teplá voda se sprchou, WC i na chodbě. Vířivka a wellness nám nic neříká. Náš cíl není se válet v horké vodě, ale poznávat přírodu, lidi, památky a místní pamětihodnosti.  Také jezdíme vlakem (na Slovensku je od 62 let zadarmo), autobusem (nad sedmdesát na Slovensku za pár centů, stejně v Maďarsku, jen u nás na nás politici chtějí ušetřit) a MHD. Někteří auta máme, ale hromadnými dopravními prostředky je cestovat větší sranda. Po cestě potkáme mnoho příjemných lidí, kteří nás obohatí. Loni se Petr bál, že potká na Velké Fatře nazlobené medvědy, tak mi po cestě 2 hodiny v kuse zpíval. Ještě, že má hudební sluch.

Kam v červnu? Na Cerovou vrchovinu. Je to kouzelné pohoří na slovensko-maďarských hranicích, jižně od města Fiľakovo. Jedná se o poměrně nevysoké pohoří, nejvyšší hora Karanč měří pouhých 725 metrů. Ale protože tyto hory vyrůstají z nížin s výškou necelých 200 metrů, působí hřebeny docela impozantním dojmem. Na jihu je hradba pohoří Mátra a o poznání blíže Zářící hrad (Salgó vára), který bude naším cílem.  Dále tu jsou Kamenné varhany. Tyto čedičové varhany byly odkryty při lámání kamene během výstavby hradu. Šomoška skutečně stojí na vrcholu dávno vyhaslé sopky, která byla aktivní před nějakými čtyřmi milióny lety. Pěti až šestiboká sloupcovitá odlučnost je typická pro pomalu chladnoucí bazaltové lávy. Navíc zdejší obloukovitě ohnutá forma sloupců patří k evropským unikátům. Vystoupáme na nejvyšší vrchol Karanč. Dále navštívíme hrad Fiľakovo, hrad Šomoška a další hrady v blízkém Maďarsku a stavby lidové architektury. Koupat se můžeme, v termálních vodách. Je to kraj vína, které můžeme ochutnat. Stejně maďarskou kuchyni. Tu mám rád.

Našimi spanilými jízdami si prodlužujeme mládí, kde jsme jako chlapci „čundrovali“. Nechceme se toho vzdát. Také jsme ještě všude nebyli, i když nám toho poznat již moc nezbývá. Chodíme po horách přes šedesát let.  Kašleme na pohodlnost, válení se celý den jen v horké vodě a přejídání ze švédských stolů. Zdraví to neprospívá.  Samozřejmě, že po cestě i my termální vody přivítáme. Vhupneme tam po náročné túře, abychom údy zregenerovaly. Pouze tak na hodinu nebo dvě.  Raději dýcháme horský vzduch. Je to pohoda si vypít čaj a kávu u ohníčku. Rozhlížet se z vrcholů po krásné zemi. Mít dobrý pocit z toho, že jsem co jsem chtěl  zvládnul. Požitek z příjemné mužské společnosti, z lidí, které potkáváme, ze zvířat, které cestou pohladíme. Také naše drahé ženy si od nás na týden odpočinou a mohou se věnovat sami sobě a trávit čas s kamarádkami. Nemusí se starat o své chlapy. O to víc mají volného času. Nakonec to prospěje i vzájemným vztahům. Doufám, že ještě pár let si budeme takto užívat. Potom budeme jen vzpomínat. Samozřejmě jsme si vědomi toho, že nic netrvá věčně.