V sobotu se o páté hodině odpoledne v kupčické kapli konala mše. Babi se u snídaně zmínila, že do Kupčic farář Švajn z Lípova dojíždí dvakrát do měsíce. Pro místní lidi, kterým zdraví bránilo dojíždět v neděli ráno do Lípova nebo na Hradec, to byla vždy událost téměř tak důležitá jako posvícenská zábava.

   Do kaple se chystala i babi. Nikdy žádnou mši nevynechala. Nechtěla. Liturgie nadnášela balvan jejího vdovství už přes třicet let, a když se dvakrát do měsíce naskýtala možnost modlitby a přijímání v její domovské kapli, neudržel by ji doma ani zápal plic.

   Před pátou hodinou se oblékla do černého. Na culík šedých, řídkých vlasů si před zrcadlem uvazovala modrý šátek. „Synečku, vyhledaš jakysyk dorychtovany. Něchceš se ku mně přydať kaj idu na mšu?“ řekla vlídným hlasem.

   „Babi, já ale v pánaboha nevěřím.“

   „Něvěřiš bo něviš, že tě tež ma rad.“ Babka k němu mluvila přes zrcadlo, do něhož se při zavazování šátku dívala. „Jak mama s tatum aji ta děvucha od Hrona, keru si včil dobiraš.“

    Ilja ožil. „Odkud víš, že Ela a já...?“

   „Tuš jak. Jakysyk vrabel to vyzvonil, kaj rano přelecal nad dědinum,“ odpověděla babka vyhýbavě a usmívala se přitom. „Tuš jak, iděš něbo ni? Se rozhodni hybko, bo se ponahľam.“

   Ilja se zvedl ze židle a založil si stránku v rozečteném Odysseovi obálkou dopisu, který mu donesl Elin bratr. Dopis končil větou ‘Modlím se za tebe’. Stesk po Ele se spojil s tím, co mu právě babka řekla: ‘Bo něviš, že tě tež ma rad, kaj ta děvucha od Hrona.’ Bylo rozhodnuto. „Jdu, babi.“

   Po silnici se ke kapli šouraly další babky, tu a tam je doprovázel manžel nebo někdo z mladších vnoučat. Stařenka Bínová, zvonice z domku naproti kapli, už pět minut dýchavičně stahovala krk zvonu osahaným lanem visícím u vchodových dveří. Celé Kupčice slyšely, jak je zvon volá ocelově zabarveným barytonem:

   Poojďtee kee mněě liidéé doobříí!

   Babka s Iljou vešli. Liturgie začínala u vchodových dveří. Ilja babku ve všem napodoboval: křížek na čele, poklek, u vchodu i v lavici, recitaci Zdrávasu i čekání na faráře. Na stole hořela masivní svíce, z rámu vsazeném do klenutého oltáře se na kupčické farníky dívala dojemně vlídná tvář mladého muže s dlouhými vlasy. Rozpoznal Ježíšovu tvář. Kolem jeho hlavy zářilo zlatožluté světlo.

   Unizono hlasů spojených modlitbou Zdrávas Maria matko Boží přerušil zvonec u postranních dveří u presbyteriáře. Před oltář předstoupil vychrtlý ministrant. Proboha, vždyť to byl Frantík, syn sedláka Häckela, místní krypl! Nesl vysoký kříž, v závěsu za ním se k čelu oltáře valil farář.

   Od této chvíle až do konce mše se myšlenky Ilji a babi od sebe vzdálily na délku světelných let. Pro Ilju nezačala mše, ale kabaret, kde v hlavní roli učinkovali Lauer a Hardy. Farář mohl mít kolem sto dvaceti kilo. Supěl a ze zátylku mu vytékal omastek jak z vepřového plecka. Iljovi mimoděk zaznělo v uchu farářovo jméno, které babka ráno u snídaně vyslovila. Švajn.

   Nejdřív oba klauni na farníky vystrčili zadky, potom se k nim otočili čelem. Efekt byl stejný. Farář z rukávu alby vytáhl posmrkaný kapesník a vytřel si jím kůži na hlavě na všech dosažitelných místech. I to patřilo k číslu. Naštěstí pro něj plešatou hlavu měl posazenou přímo na ramenou a dosáhl i na temeno.

   „Ve jménu Otce, Syna i Ducha svatého,“ zapištěl ten kolos vysoko položeným, nechutně nasládlým hlasem.

   „Amen,“ zahučelo v lavicích unizonem o celou oktávu níž.

   „Pán s vámi,“ zapištěl zase kolos a vycenil zuby. Snad se pokoušel zasmát. Chyběla mu čtyřka a pětka vlevo nahoře.

   „I s tebou,“ řekly lavice.

   Nohy mě zebou, dodal pro sebe Ilja.

   „Modleme se! Vyznávám se všemohoucímu Bohu...,“ pištělo duo farář a ministrant jak prasklá příčná flétna.

   „...a vám, bratři a sestry, že často hřeším...,“ odsypávaly lavice monotónně a bily se přitom do prsou. Některým farníkům přitom přeskočil hlas, jiní se začali dávit a průduškáři hlasitě kašlali.

   „...myšlením, slovy a skutky.“

   Ilja přemýšlel, co spáchal v poslední době tak nepřijatelného, aby to musel věšet na nos dědům a babkám shromážděným v kapli. Že se potají scházel s Elou v Důlku? Z toho by se nikdy nikomu nezpovídal. To přece nebyl hřích, ale dobro a krása! Že se přestal bavit s Hanysem? Aby ne, když ho Hanys podrazil. To Hanys by se měl teď bít do prsou a říkat: Vyznávám se z... Jak to říkali? Z hříchu, že jsem shodil Ilju. Není tu ten dement?

   „Proto prosím matku Boží, Pannu Marii,...“

   Ještě tak pannu Elu, ne Marii. Je vůbec Ela ještě panna? No jasně, když jí taťka hlídá kulovnicí.

   „...a všechny anděly a svaté,...“

   Je jen jeden anděl a nechci, aby byl svatý. Má modré oči a světle hnědé vlasy, chodí v džínsách a hraje na klavír. Odjel mi do Opavy, už se s ním letos nepotkám. Jak rád bych se mu vyzpovídal z lásky, anděli, Elo!

    „...i vás bratři a sestry,...“

      I tebe, rákose obkružující rybník v Důlku, i tebe, ocelová hladino vpíjející šero pozdních hodin, i vás, žabky bonzačky a nevychované chechtalky!

   „...aby jste se za mě u Boha přimlouvali.“

   Abyste se za nás přimlouvali u Elina fotra. Abyste mu rozmluvili, že s kulovnicí v ruce dceru přede mnou nezachrání, jedině kdyby mě skolil jako škodnou v lese na Mělčavském.

   „Amen.“

   To co se dělo v následujících vteřinách předčilo všechna Iljova očekávání. Farář s ministrantem začali kokrhat! Lauer a Hardy, s dlaněmi přitisknutými jednu proti druhé, kokrhali jako kdyby jim šlo o život.

   „Kyrie eleison!“

   Kykyrykýýý kykyrykýýý!

   „Kyrie eleison!“

   Kukurukůůů kukurukůůů!

   „Tuš něbylo už teho v pysk?“ sykla nasupeně babi do Iljovi rozesmáté tváře. Lavice se otáčely a duo farář & ministrant se strnule dívali na vnuka Nežky Kuželové jako na otevřený jícen pekel.

   Ilja se opravdu ukáznil a začal se soustředit. Chtěl porozumět tomu, proč na toto divadlo každou neděli do Lípova s mamkou chodí i Ela.

   Mše se posunovala pomalu vpřed jak vlak po kolejích tažený přestárlou fenou. Postupně za sebou podle pevného řádu mešní liturgie přišlo Gloria, čtení textů předčítané ministrujícím kryplem Frantíkem, homilie, vyznání víry, modlitba Otče náš, přání pokoje a příjímání.

  Lavice se zvedala jedna za druhou, lidé se stavěli do dlouhé řady v uličce, zatímco farář z kalicha vytahoval oplatku a vkládal ji na jazyk každému, kdo ho na něj vyplázl. Ministrant stál podél připraven, aby oplatku odchytil v případě, že by někomu zhořkla v puse a chtěl ji vyplivnout. Tak tomu aspoň Ilja rozuměl.

   Zvedl se také, aby si došel pro oplatku, ale babka na něj sykla: „Ty němužeš na přijimani!“

   „A proč nemužu?“

   „Bo něsi pokřtěny.“

   „A proč nejsem pokřtěnej, babi?“¨

   „Tuš to ja ti něpovim, to se musiš opítať svojho taty.“

   Nebyl pokřtěný. Až do této chvíle mu to nikdo neřekl. Cítil se nesvůj až do konce mše. Ela byla a on ne. Proč?

   Po mši šel domů sám. Babka se zastavila před vchodem s ostatními a o čemsi s nimi diskutovala.

    S tátou se setkali u vrátek do chalupy.

„Snad jsi nebyl v kapli na mši?“ zeptal se ho, když viděl, že má na sobě nedělní svetr. Po silnici se ke křížku vraceli i místní lidé.

   „Byl, a docela jsem se zasmál.“

   „To je opravdu asi to jediný, co tam můžeš zažít,“ řekl s jistou dávkou ironie.

   Ilja se na tátu vážně podíval. „Tati, jseš pokřtěnej?“

   „Hmm, jsem. Před válkou to bylo zvykem. Stejně mi to v ničem nepomohlo.“

   „A proč nejsem já?“

   „Vždyť ti říkám, že je to k ničemu. Kněží jsou lháři a pokrytci. Jen tahají z lidí peníze, aby za ně zaplatili války. Učí morálku a sami jsou nemorální. Záměrně udržují obyčejný lidi v nevědomosti, zakazují číst knížky a pálí je. Pronásledují ty, kteří myslí nezávisle, zneužívaj svou moc, vliv a postavení k manipulaci lidí!“ Mávnul rukou. „Ale co se budu... Když se bavím o náboženství, akorát se mi vždycky zpění krev.“  Odplivl si a odcházel. Po několika krocích se ale otočil a řekl: „Víš čím jsi pokřtěný? Svobodou myšlení. Važ si toho, že máš svobodnou volbu rozhodovat se podle sebe!“

   Poslední noc prázdnin v Kupčicích ten rok utekla stejně tak rychle jako všechny předchozí.

   Ráno táta se synem naložili zavazadla do kufru auta, objali se s ženou s vlhkýma očima, která jim byla babičkou, matkou a tchýní a odjížděli.

   Fialový Wartburg zahnul u kaple na lípovskou silnici, aby se kolem školy, rybníku v Důlku a přes Mostky, vydal do Silavče, a odtud dál na dlouhou cestu do Prahy.

   Když míjeli obecní školu, Ilja se instinktivně podíval na opačnou stranu. Věděl až moc dobře, že tvář, kterou si odnášel v paměti tam neuvidí. Elin dům stál poslední v řadě jak velká tečka, která uzavřela započatý příběh prázdnin.

 

Ukázka z románu Rachmaninův tanečník, který vyšel v nakl. Mám talent.