Za několik týdnů mne čeká velká badatelská cesta do Kanady, kde se podle posledního sčítání obyvatel k českému původu hlásí přes 98 000 lidí. V rámci seriálu bezpochyby bude ještě mnoho příležitostí některé představit.

Hrdina dnešního vyprávění se jmenuje Vladimír Kulhavý, herec s bohatými zkušenostmi z divadla, seriálů i filmů, včetně hollywoodských trháků jako bondovka Casino Royale, Iluzionista, Příběh rytíře i další. Dnes již žije v Čechách a při osobním setkání jsem ho požádal, aby o svém životě zejména na kanadských divadelních prknech povyprávěl čtenářům. Rád vyhověl. Pohodlně se tedy usaďte, nalijte do čaje kapku javorového sirupu a pusťte se do čtení.

„Přišel jsem na svět v roce 1944 v pardubické porodnici a až do odchodu do zahraničí v jsem trvale žil s rodiči a dvěma bratry v Sezemicích. Pro můj další život to místo mělo značný význam. Byl tam vyspělý ochotnický soubor s mnoha talentovanými, zkušenými a organizačně schopnými lidmi, takže patřili k nejlepším v republice a pravidelně se účastnili festivalů jako je Jiráskův Hronov či Šrámkův Písek. A tato jásavá existence mě dovedla k touze v divadelním světě také žít a to trvale, takže už v šestnácti letech jsem se během středoškolského studia stal členem pardubického divadla malých forem. Protože o podobné soubory byl všude velký zájem, sjezdil jsem s ním mnohá města, jelikož mě ředitel školy po našem vystoupení v televizi ochotně uvolňoval. Po maturitě jsem v sedmnácti letech nastoupil profesionální dráhu jako herec-elév v divadle v České Těšíně, kam tehdy odcházel jako šéf herec a režisér Zdeněk Bittl z pardubického divadla, slyšel o mně a dal mi nabídku angažmá. Samozřejmě byl jsem příliš mladý a nezkušený pro takovou existenci. Naštěstí jsem se včas v roce 1963 dostal ke studiu herectví na brněnské JAMU, kterou jsem o čtyři roky později absolvoval. To bylo moje nejšťastnější životní období. Po absolutoriu jsem nastoupil do Městského divadla v Příbrami, kde jsem pobyl rok, než jsem 1. srpna 1968 nastoupil roční základní vojenskou službu, kterou jsem odsloužil takřka celou na vojenském letišti v Praze-Kbely. 21. srpna k nám vpadli Rusové a druhý den to vypadalo, že dojde k boji. Velitel vojenského letiště u Čáslavi, kam jsem nastoupil, dal dokonce přes noc vykopat zákopy, do vchodů umístil těžké kulomety, jenže Rusové měli tanky a obrněné transportéry, takže naše vyhlídky na přežití byly asi nulové. Přesto jsme byli odhodláni bojovat, většina z nás napsala dopis na rozloučenou a pro mne bylo fascinující vnímat tu vzrušenou atmosféru, ve které cokoliv děláte, děláte možná naposledy  v životě.

Tři týdny po propuštění z vojny 1. srpna 1969 odletěl do italského Milána a večer v televizi jsem viděl záběry z Československa, kdy se leckde střílelo do demonstrantů. To mě dovedlo k rozhodnutí se nevrátit, přestože mi za deset dnů začínala sezóna v divadle, kde jsem měl začít zkoušet v Drdových Dalskabátech roli Kovářského. Byl jsem ovšem přesvědčen, že se do nejpozději do dvou let budu moci vrátit, nechtěl jsem přímo emigrovat, ale spíše trochu poznat svět. Během několika příštích měsíců pobytu v Itálii jsem spolupracoval s divadlem v Bergamu, dvakrát týdně jsem se mohl zúčastnit dvouhodinového nácviku hereckých etud s Dariem Fo a jeho ženou, slavným hercem a mimem, takže i zdejší pobyt v Itálii musím hodnotit jako své šťastné období. Bylo však třeba se poohlédnout jinde, Itálie totiž o emigranty příliš nestála. Když mi na americkém konzulátu řekli, že musím počítat s povoláním do americké armády a tím do války ve Vietnamu, což bylo pro mne, rozhodnutého se v dohledné době vrátit, nemožné, zkusil jsem nakonec Kanadu. A jsem rád, že k tomu došlo.

V únoru 1970 jsem se ocitl v kanadském Halifaxu, kam jsem po dvanáctidenní plavbě dorazil z Neapole na obrovské nákladní lodi. Narazil jsem na sympatizujícího emigračního úředníka, který mi hned zprostředkoval kontakt s jedním českým jevištním výtvarníkem. Ten mne propojil s českým režisérem Tomáše Gregora v Torontu, který pracoval pro kanadskou televizi CBC a dal mi dokonce dvě role v pořadu o emigrantech. To byla moje první zámořská pracovní příležitost a na nějakou dobu také poslední, protože možnosti začít pracovat v kanadském profesionálním divadle byly velice skromné. Přesto jsem už týden po příjezdu stál na jevištních prknech při premiéře Jiráskovy Lucerny v českém ochotnickém souboru jménem Nové divadlo v režii Adolfa Tomana, který absolvoval ve roce 1967 herectví na pražské DAMU. Dobře jsem poznal i absolventa bratislavské VŠMU ze stejného roku Dušana Tótha, který vystudoval následně teologii v Kanadě a stal se kazatelem ve slovenském luteránském kostele. Vedle toho v osmdesátých letech zastával funkci generálního tajemníka Světového kongresu Slováků a po převratu i po nějakou dobu pracoval jako poradce prezidenta Václava Havla. Protože přišla s vlnou posrpnové emigrace i řada talentovaných ochotníků (manželé Čulíkovi, Bohouš Máca, Markéta Příbramská, Tomáš Mašek, Zdena Novotná, Maruška Klečková a mnozí další), Nové dívadlo začalo uvádět tři až pět premiér za sezónu, mohlo si dovolit pro několik představení najmout i největší torontský divadelní sál, mělo tisíc pět set abonentů a hrálo v životě krajanů ve městě (udává se okolo 10 000) významnou kulturní i společenskou roli. Roku 1975 mezi nás zavítala i legenda Jiří Voskovec. V představení „Čtyřicet zlosynů a jedno neviňátko“ v režii Adolfa Tomana bravurně ztvárnil roli důstojníka. Já jsem mu hrál protihráče v knězi a měl jsem možnost po dobu tří týdnů zkoušení a následujícího týdne čtyř představení s ním denně trávit několik hodin. Vyznamenal mě také tím, že mi po premiéře nabídl tykání.

V roce 1975 na jevišti s Jiřím Voskovcem. FOTO: Z osobního archivu Vladimíra Kulhavého

Když lidi spojuje sdílený zájem a je mezi nimi alespoň jeden zkušený člověk, někdy se vytvoří mezi nimi atmosféra, že jejich společná činnost je radostná a plodná a stane se pro ně důležitou nedílnou součástí života.  To se stalo v Torontu v Novém divadle. Původně šlo o typický ochotnický spolek, kde vedle zapálených lidí většinu členů tvořili ti, kteří se jednou za rok dali přemluvit na účinkování v divadelním představení. To se změnilo po srpnu 1968, kdy se sešlo několik profesionálů, několik zkušených a úspěšných ochotníků, a hlavně více mladých lidí, sice nezkušených, ale talentovaných, kteří se cítili v tomto prostředí nadmíru dobře. A tak se postupem let vytvořil soubor, který se vypracoval úrovní představení na quasi profesionální úroveň, od konce osmdesátých let si zval z Česka známé umělce, takže jsem například slyšel Vaška Postráneckého, jednoho z vrcholných herců mé generace, který se po návratu z Toronta o některých vyjádřil, že by neudělali ostudu ani na prknech Národního divadla. Vysoká úroveň představení (například Jiráskova Lucerna, Dürrenmattova Návštěva staré dámy, Anouilhova Antigona, Straussův Netopýr atd.)  přivedla do hlediště tisíce diváků. Byla to radostná léta! 

Z Toronta jsem se přestěhoval na západní pobřeží Kanady do Vancouveru. I tam existovalo krajanské ochotnické Divadlo za rohem, většinou uvedlo jedno představení v roce. Uvedlo například Kunderova Jakuba a jeho pána, Kischovu Tonku Šibenici, Havlovu Žebráckou operu a Audienci. Mezi známými tvářemi byl například Pavel Kříž z filmové série  o básnících či lékař a teatrolog Josef Skála. I tady přispěla divadelní činnost k výraznému obohacení kulturního života Čechů a Slováků.  Také převrat v roce 1989 mne zastihl ve Vancouveru. Ještě v prosinci 1989 jsme uspořádali dvě představení Jakuba a jeho pána, ve kterých jsem hrál Jakuba a hru jsem zároveň režíroval, Pavel Kříž hrál mého Pána. Bylo to asi nejlepší představení Divadla za rohem, hostovali jsme s ním s velkým úspěchem v Torontu v říjnu 1989. Čistý příjem asi 2 500 dolarů ve formě certifikovaného šeku jsem začátkem ledna 1990 předal ve Špalíčku Občanskému fóru. Zažíval jsem spolu s mnohými lidmi dozvuky euforie sametové revoluce, ale také jsem si uvědomoval dopady dvaceti let normalizace na národní charakter. I s rodinou jsem se vrátil z emigrace koncem léta 1990. Dostal jsem angažmá v pardubickém divadle a později v Krejčově Divadle za branou II. To však skončilo svoji činnost pro neshody Otomara Krejči s pražským magistrátem v roce 1995. Tehdy jsem založil vlastní cestovní agenturu a soustředil se na zahraniční návštěvníky Prahy, výdělky byly opravdu mimořádné. Zároveň jsem pracoval jako herec v tuzemských i zahraničních filmech, měl jsem požehnaně rolí také v seriálech. V této profesi ještě stále pracuji, i když už jen občas, rolí v mé věkové kategorii je minimum. Kanadu mám rád, každý rok trávím čas na mé chatě na jezeře a udržuji si kanadské občanství. Konec života chci však prožít v Čechách…“

Fotogalerie