Volné pokračování příběhů o Martě a její rodině. 

Dnes měla Marta v plánu, že se odpoledne zastaví  za Petrem v nemocnici. Před obědem od něj dostala zprávu, že ho přesunuli na jiný pokoj. A také seznam věcí, které by chtěl přinést. Notebook je na prvním místě, z toho by se dalo usoudit, že se cítí lépe. Přibalila mu i jeho oblíbený župan, pantofle a brýle na čtení. Minerálky, které byly také na seznamu, nakoupí někde cestou. 

Na recepci v nemocničním pavilonu se sice zeptala, jak se dostane k jeho pokoji, ale stejně to nedala na první dobrou.  Z výtahu vystoupila o patro dříve, protože v malém uzavřeném prostoru podlehla vnitřní panice. Prostě ten svírající pocit úzkosti zase nezvládla. Výtahům se snažila od jisté doby vyhýbat, necítila se v nich dobře. Ale tady to zrovna nešlo. Když konečně  dorazila na to správné patro,  pro změnu zahnula na špatnou stranu. Chvíli putovala zmateně  po chodbách. Notebook  v tašce přes  rameno a minerálky v druhé ruce se jí pořádně pronesly. Vysvobodila jí až sestřička, která jí zavedla přímo na Petrův pokoj. Otevřela dveře a rozpačitě zůstala stát. 

V malém nemocničním pokoji bylo plno lidí.  V první chvíli přes ně svého muže ani neviděla. Skupina mladých lidí se tlačila kolem postele u dveří a mluvili jeden přes druhého. Marta se opatrně protáhla mezi nimi dál do pokoje. Petr ležel na lůžku u okna a lehce se usmíval. Napadlo ji, že je to dost zvláštní. Už dlouho neviděla úsměv na jeho tváři. Přítomnost lidí a hluk přece v poslední době nesnášel. 

“Ahoj, tak jsem tě konečně našla.” řekla udýchaně a rychle se položila obě tašky vedle postele. 
“Nic si z toho nedělej, já bych se taky v téhle budově nenašel. Zatím mě všude vozí  na lehátku, a tak znám jenom stropy.” nezvykle svěže zavtipkoval Petr. 
“A co se tady děje?” pokývla Marta hlavou ke skupině mládeže v pokoji.
“Nic, jen Tony, můj spoluležící, má narozeniny. Představ si, zlomil si nohu na lyžáku někde v Jizerkách. A dnes za ním přišli jeho studenti, aby mu pořáli. Je vdovec, žena mu zemřela před pár lety, ale jeho žáci ho mají moc rádi.” 
“A co ty? Jak se ti daří? Vypadáš o hodně líp  než včera.” sedla si Marta na židli co nejblíž k jeho posteli.
“Asi jsem dostal nějaký životabudič. A jsem rád, že jsem se už zbavil těch hadiček a pípajících přístrojů. To přestěhování má svá pozitiva. Nejsem na pokoji sám,  ve dvou je nám veseleji.”
“A něco ses dozvěděl od doktorů? Proč tě přesunuli?”
“Jizva po operaci se začíná hojit, zbytek těla se zklidnil a docela funguje. Dokonce jsem dostal i hlad.”
“A vysvětlil ti někdo, proč jsi v té dílně omdlel?”
“Prý nízký tlak, nízký cukr, nedostatek tekutin. Zatím se doktoři hlavně starali o moji nohu, ale ráno na vizitě se také zmínili o snížené funkci štítné žlázy. Kvůli tomu znovu posílali krev a moč na důkladnější vyšetření. Také jsem dostal kvůli té štítné žláze to nějaké léky. A zítra mě prý čeká vyšetření štítné žlázy u odborníků.” 
“Já jsem si myslela, že problémy se štítnou žlázou mívají hlavně ženy.” překvapeně podotkla Marta. 
“Můj táta s ní měl nějaký problém, myslím, že mu ji vyoperovali. Ale bylo to v době, kdy už jsem nebydlel doma. Moc jsem se tehdy o to nezajímal. Možná jsem měl.” 
“Uvidíš zítra,  až budou výsledky vyšetření. A zkus se prosím zeptat na všechno, co tě napadne. Třeba ta únava, neustálé výkyvy nálad a další obtíže, které té trápily v posledních měsících mohou mít s nedostatečnou funkcí štítné žlázy nějakou souvislost.”
“Asi jsem byl v poslední době dost nesnesitelný, viď.” řekl tiše Petr.  Marta mu to nevyvracela, jen souhlasně pokývala hlavou. 
“Zítra odpoledne nemůžu přijít, mám zkoušku v divadle. Ale zastaví se u tebe Lenka, zítra má službu. “

Jejich další rozhovor se přesunul k praktickým věcem. Marta se přizpůsobila, a tak se bavili především o tom, co zajímalo Petra. Odchod skupiny studentů od sousední postele zaregistrovali, ale jinak moc nevnímali, co se děje kolem nich. Po dlouhé manželské komunikační pauze si toho museli dost říct. Venku se už stmívalo, když návštěvu ukončila rezolutně sestřička. Přinesla oběma pacientům večeři. 

Po této návštěvě Marta pocítila úlevu. Zlomenina snad časem sroste, stav štítné žlázy bude znám zítra.  Ale hlavní je, že spolu zase začali skoro normálně mluvit! I když za trochu zvláštních okolností. Marta byla názoru, že pokud spolu lidé mluví, jsou schopní vyřešit spoustu problémů. Byla ráda, když mohla po návratu domů probrat Petrův stav a své pocity s Lenkou. Pomohla jí s přípravou večeře a doufala, že jí potvrdí její vlastní domněnky o následcích špatně fungující štítné žlázy. Lenka ji sice vyslechla, ale pragmaticky prohlásila, že bude lepší si počkat až na výsledky vyšetření. Slíbila jí, že to zítra osobně pohlídá, s lékařem na endokrinologii je domluvená, že jí dá vědět.  A pokud bude třeba, tak to i srozumitelně vysvětlí tátovi.

Normálně by Marta už od rána netrpělivě čekala na nějaké zprávy z vyšetření, ale dnes měla nabitý pracovní den. Dopoledne strávila ve firmě, na oběd zašla s bráchou a skoro celou dobu netrpělivě naslouchala jeho básnění o báječném teambildingu s novými spolupracovníky. Netušila, že by její bratr mohl takhle intenzivně prožívat normální bowling se svými kolegy. Ale přála mu to. V poslední době si moc radostí v životě neužil. Mluvit během oběda skoro nemusela, vystačil si sám. Odpoledne měla zkoušku v divadle. Ano, opravdu měla svou první divadelní zkoušku! Zase se jednou nachomýtla k situaci, kdy marně hledali někoho pro drobnou repliku typu “Paní, nesu vám psaní!” Nesměle se nabídce bránila, ale neubránila. Dostala slib, že nebude muset na jevišti nic říkat. A prý celý výstup bude trvat méně než deset minut. Teprve na zkoušce pochopila podstatu své minirole. Bude hrát starého čerta, který většinu času sedí na jevišti  opřený o velký kámen a pospává. Jen jednou se probudí, vstane a zamíchá něco velkou vařečkou v kotli.  Po celou dobu bude oblečená v čertovském kostýmu. Její obava, že jí bude malý, se nevyplnila. Pohodlně se do něj vešla, jen měla dojem, že kostým tak trochu smrdí. To bude muset nějak vydržet. Hlavně nesmí nezmeškat příchod na scénu, neusnout tam, včas ze scény vypadnout, rychle se převléknout se a změnit se zpět v hbitnou šatnářku, která bude po skončení představení vydávat v šatně kabáty. 

Po zkoušce si zkontrolovala mobil, ale žádnou zprávu ani nepřijatý hovor tam nenašla. Nejdŕíve jí napadlo, že by ještě stihla zajet za Petrem do nemocnice.  Ale včas se zabrzdila. Uvědomila si, že Lenka nemá ráda, když se mění plány. A Marta jí slíbila, že dnes k večeru cestou domů ze zkoušky udělá nákup. Z obchodu se vynořila se dvěma plnými nákupními taškami. Přemístila je z vozíku do kufru auta a vyrazila směrem k domovu. 

Lenka už byla doma,  ale jako každá matka dvou dětí, která se odpoledne vrátí z práce, se musela nejdříve postarat o děti. S Martou si řekly jen pár vět v kuchyni, když společně ukládaly nákup. Hlavní zpráva byla, že výsledky vyšetření jsou jasné. Petrova štítná žláza nefunguje tak jak má, bude třeba to začít řešit. Později večer se Marta konečně dozvěděla víc. Nedostatečná funkce štítné žlázy vede k nedostatku hormonu (thyroxinu) a k  tzv. hypotyreóze. Tato nemoc se projevuje zpomalením tělesných funkcí  - například pocitem nezvyklé únavy, pocitem neustálého chladu, ale třeba i zácpou. Současně může mít vliv na psychiku člověka, kdy dochází ke snižování výkonnost, neschopnosti se soustředit, k nezájmu nebo třeba k poruchám paměti či depresím. Dalšími příznaky může být suchá kůže, vypadávání vlasů či lámání nehtů. Nejčastéjší příčinou onemocnění štítné žlázy bývá prodělaný autoimunitní zánět. Petr byl na ultrazvuku štítné žlázy, kde se prodělaný autoimunitní zánět potvrdil, zároveň ultrazvuk odhalil  drobné uzlíky na štítné žláze. Nedostatek hormonu se bude řešit podáváním umělého hormonu ve formě tablet, bude však důležité najít správné množství. Proto Petr bude muset zpočátku chodit často do poradny, než se medikace vyladí. Postupně by se měla hormonální rovnováha dostat do normálu. A ty uzly na štítné žláze se musí také pravidelně sledovat, v krajním pŕípadě by štítná žláza musela být odstraněna.

Marta hluboce vzdychla. Nebyla z výsledků odvázaná, bohužel se potvrdilo, co intuitivně tušila. Teď byla zřejmá i pravá příčina dlouhotrvajících problémů jejího muže.
“Předpokládám, že Petr tohle všechno už také ví. Jak na to reagoval? Byla jsi u toho?” zeptala se Lenky.
“Když si to vyslechl, vzdychal mnohem víc, než ty. Víš, jak všechny zdravotní problémy nenávadí a pokud to jde, tak jejich existenci popírá. Ale tady to dostal černé na bílém. Doktor se ho snažil přesvědčit, že toto onemocnění není žádná tragedie. Chce to jen trochu trpělivosti,  než se zase bude cítit lépe. A pokud bude pravidelně užívat předepsané léky, může žít bez omezení.” vysvětlovala Lenka. 
“V kombinaci s tou zlomenou nohou mu to třeba půjde líp. Nebude chodit do práce a bude  mít víc času myslet na sebe.” dělala si naděje Marta. 
“No, uvidíme, znáš přece tátu. Několikrát jsem slyšela, jak mu říkáš, aby si zašel k doktorovi. A vykašlal se na to. A já se ti musím omluvit, že jsem tě nepodpořila, když jsi na něj naléhala. Měla dojem, že to trochu se svou péčí o jeho zdraví něj přeháníš.” přiznala Lenka. 
“To bych od tebe nečekala, ale asi to vidíš jinak. My už nejsme nejmladší, každou chvíli se objeví nějaký problém. Občas musime myslet i na sebe a udělat něco pro své zdraví.”
“Něco podobného mu dnes říkal i Tony, ten, co s ním leží na pokoji. Je je na rozdíl od táty takový pozitivní. Třeba na něj bude mít dobrý vliv.”
“Kéž bys měla pravdu!” povzdechla si znovu Marta.
“Táta by potřeboval nějakého parťáka ve svém věku. Ale v nemocnici už dlouho nebude. Za pár dní ho pošlou domů. Musíme to promyslet, kde bude. Ty schody k vám do podkroví zatím nezvládne a zavřít ho jen nahoře také nejde.” usměrnila Lenka rozhovor. 
I když to probíraly ještě dlouho do noci, žádný spásný nápad z toho nevzešel. 

V následujících dnech se Marta zastavila v nemocnici téměř každé odpoledne. Aspoň na hodinku. Potvrdila se slova lékaře, Petrův zdravotní stav se postupně zlepšoval. I v chůzi s berlemi se zdokonaloval. Dokonce se začal zajímat o spoustu věcí, vedl dlouhé rozhovory s Tonym a nevadilo mu, když se do jejich úvah a diskusí občas vmísila i Marta. 

Dnes by se mu Marta chtěla svěřit s tím, co se jí včera přihodilo v divadle. Měla premiéru své čertovské minirole. Nic nepokazila, svůj výstup zvládla. Její role byla jen taková malá kapka z celého poháru vína. Ale jí to udělalo radost. Vlastně na sebe byla pyšná, věděla, že překonala sama sebe. A vydrželo jí to až do chvíle, kdy v šatně svlékla čertovský kostým, chvatně si oblékla stejnokroj uvaděčky, ale nenašla své boty. Věděla přesně, kde je v šatně položila, když si je zula. Nebyly tam a nebyly ani nikde jinde. Zkontrolovala všechna místa v malé místnosti, která jí byla přidělena k převlékání. Postupně si začala domýšlet, že by v tom mohla mít prsty některá z jejích kolegyň uvaděček. Párkrát si od nich vyslechla nějakou tu jedovatou poznámku ve smyslu, že je moc snaživá a kazí jim tu normy. Ale konec představení se rychle blížil, a tak neměla moc na vybranou. Cestu po schodech nahoru i po červeném koberci ve foyer až do šatny s kabáty návštěvníků proletěla bez bot. Nezvyklý pohyb i pomyšlení na to, že jí někdo má potřebu ublížit, jí rozhodně zvedly tlak. Marně se snažila přesvědčit sama sebe, že šlo jen o neškodný vtípek. Potřebovala by se někomu svěřit. 

Petr však nebyl naladěn na to, aby ji vyslechl. Měl spoustu svých malých starostí, které měly přednost. Zítra prý bude propuštěn z nemocnice domů, a tak teď s Tonym kují pikle, jak zůstat i nadále v kontaktu. V okamžiku, kdy Marta vstoupila do jejich pokoje, vedli podivný rozhovor. Chvíli jí trvalo, než jí došlo, že jen trénují komunikaci prostŕednictvím aplikace ZOOM. Snažila se s Petrem nějak domluvit o tom, jak by to měla doma uspoŕádat, aby to se svým zraněním co nejlépe zvládal. Ale byl také bez nápadu a očividně jako na trní. Odešla brzy. S myšlenkou, že se nic nedá lámat přes koleno. Doma na to budou míst dost času. 

Samozřejmě se ukázalo, že spaní na pohovce v hale není ideální. Nejenže se Petr cítil jako rozlámaný, ale pohovka byla relativně nízká a bez jakékoliv opory. Špatně se mu z ní stávalo. Na schodech do podkroví učinil pouze jeden marný pokus, aby si ověŕil, že na chůzi do schodů ještě nemá. Potom rezignoval a nechal Lenku, aby  zařídila pronájem zdravotní postele z charity. Postel dočasně umístili do odpočinkového prostoru u sauny. Toto místo se pro dočasné přespávání už dŕíve osvědčilo. Martu mu pomohla prostor trochu dovybavit, aby měl v dosahu všechno, co bude běžně použivat. A když Petr zjistil, že je v tomto místě i svižné připojení na wifi, vypadal nadmíru spokojeně.  
“Moc díky Marti, jak jsi to všechno zařídila. Jsi opravdu moc šikovná.” pochválil ji Petr a rozhlížel se kolem sebe. 
“Snad to tady nějakou dobu přežiješ, ale doufám, že ty schody časem zvládneš a vrátíš se nahoru.” 

Znělo to malinko posmutněle, ale zároveň i trochu s nadějí. 
“Myslíš, že tady nebudeme mít svoje soukromí?” zeptal se Petr a zvedl trochu obočí.
“Ne, myslím na to, zda to někdy mezi námi bude tak pěkné jako dřív.” reagovala tiše Marta
“Marti, samozřejmě. Musím se ti moc omluvit za to, co se dělo v posledních měsících. Něco mi došlo, zbytek mi objasnil takový mladý psycholog, který se mnou mluvil v nemocnici. Vysvětlil mi, jak nedostatečná funkce štítné žlázy a úbytek hormonů se mnou zacvičily i po psychické stránce. Změny prostě probíhaly, ale já jsem si jich nevšímal. Jen mě všechno unavovalo a obtěžovalo. Občas jsem to chtěl překonat, ale spíš jsem se tomu poddával. Hledal jsem nějakého viníka všude jinde, jen ne u sebe. Když mi ten psycholog popsal, jak jsem mohl působit na lidi ve svém okolí, hrozně jsem se styděl. A zkoušel jsem si představit, jak ses asi musela cítit. Vím, že jenom omluva nestačí. Ale budu se opravdu snažit, abychom na to špatné období mohli oba brzy zapomenout.”
Marta povzdechla a vzala Petra za ruku. 
“Nevěříš mi?” 
“Chci ti věřit.” odpověděla Marta přesvědčivě a podívala se mu do očí. 

 

Předcházející příběhy o Martě a její rodině najdete na mém profilu.