Už dávno všichni víme, že rosomák není pták. Olympik kdysi žertovným rýmem vnesl do  národa  informační zmatek, který pak Petr Janda vysvětloval a vysvětloval....

Taky mám ráda vyprávěnky.  A ke zmíněnemu rosomákovi mám zcela odlišné pouto. Kdysi v osmdesátkách jsem viděla v televizi film Kdo jde stopou rosomáka a byla jsem v šoku.  Sovětský film, ve kterém se vůbec nepracovalo a byla tam i trocha kvalitního sexu! A ještě ke všemu se dílo docela povedlo. Komukoliv jsem film doporučovala, ťukal si na čelo a zíral v šoku, neboť tehdy jsme se na ruské filmy z protestu nedívali vůbec. Já tento zahlédla zcela omylem a zasažena jsem u něj zůstala.

Daleko více moji přátelé žasli, když jsem jim nastínila děj. Příběh se odehrával na Čukotce a byl ze života tamních obyvatel.  Vlastně se to celé točilo kolem rozmrazování. Jednalo se o prastarou legendu o stvoření přenesenou do současna. Pramládenec se vydal po stopách rosomáka a jelikož děsně mrzlo, tak ztuhl na půli cesty. Byl nalezen jakousi pramáti a odvlečen do iglú. Tam se ho pramáti po krátké logické úvaze - JAK V CHLAPOVI CO NEJRYCHLEJI ROZPROUDIT KREV - jala rozmrazovat sexem. A povedlo se. Vznikli  Čukotové. Od té doby se v této části Sibiře stopuje rosomák se zvýšenou frekvencí a stejným příjemným koncem. A o tom to celé bylo.

 (Freepik)

Film z obrazovek zmizel hned po prvním a zřejmě jediném uvedení. Asi ho viděl ještě někdo mimo mne a promptně zakázal. Už tenkrát jsem byla profláknutou vypravěčkou, takže mě všichni podezřívali,  že jsem si čukotskou story vymyslela pro jejich pobavení. Žádali důkaz, ale ten zmizel. Nevymyslela jsem si nic! Film natočil Georgij Kropačov v roce 1978. Klidně si to vygooglujte...

Historka se chytla. Přátelé se na každém mejdanu  dožadovali podrobností z výše uvedeného příběhu a aktivně spolupracovali na jeho rozvíjení. Obzvlášť, když jsme byli v zimě na horách. Mužské pohlaví s každým poklesem venkovní teploty neustále přesvědčovalo naše opačné, že i v českých  lesích se může dařit rosomákům a plánovalo výpravy. Následně nás chlapci nabádali, abychom se poté vydaly v jejich stopách, jak je dobrým zvykem na Čukotce. A tak se legenda o rosomákovi stala i mou osobní legendou. A slovo rozmrazování má u nás docela jiný význam…

Druhá historka je z jiného soudku. Kachny, kachny, kachny … známe taky všichni. Ale už jste slyšeli, že vás kachna může dostat do blázince?

(Foto: Šárka Bayerová)

 

Prapůvod story je opět z TV. V dokumentárním filmu BBC jedna dáma vyprávěla, co se jí stalo při dlouhé cestě autem kdesi ve Walesu. Jelikož už dlouho řídila, zastavila a chtěla se trochu protáhnout. Vystoupila z auta, rozhlížela se po krajině a najednou PRÁSK! Rána do hlavy jak z děla. A už ležela. Na chvíli ztratila vědomí a když se probrala, ležela vedle ní mrtvá kachna. Ubožačce došlo, že jí asi kachna spadla přímo na hlavu. Bylo jí ale tak blbě, že myslela hlavně na to, jak se dostat do nemocnice. Stopla si auto, stačila říct jenom, že asi má otřes mozku a znovu omdlela.

Když se probrala v nemocnici, všichni se jí ptali, jak k úrazu přišla. I řekla jim, že jí na odpočívadle na dálnici spadla na hlavu kachna. Doktoři se po sobě významně podívali. Začali jí domlouvat, aby si vzpomněla a konejšili ji, že to přejde, že je to jen z té rány do hlavy. Praštěná se poněkud rozčílila, že jí nikdo nevěří. Jelikož lékařům připadala rozrušená a dezorientovaná,  zavolali psychiatra. S ním se kachnou postižená naštěstí po chvíli domluvila a absurdní záhada byla se vysvětlila.

V dokumentu se vyjadřoval i zoolog. Osvětlil, že kachny velmi často trpí infarkty. Prostě kačenu kleplo za letu a spadla přímo na tu ženskou. Tomu říkám trefa! Když hovořili se statistikem o pravděpodobnosti takové události, vyšla jim jedna ku několika milionům.

V závěru nabádala ona nešťastnice diváky, že kdyby se to náhodou ještě někomu stalo, ať nezapomene vzít s sebou tu kachnu do sanitky jako předmět doličný...

Takže bacha na kachny! A  kdybyste dnes náhodou  rozmrazovali  lednici, vzpomeňte si na rosomáka!