Nedá se nic dělat, je to tak. Způsobila jsem mezinárodní ostudu a zapříčinila totální neúspěch našeho kulturního vyslance v senzačním a jedinečném velkopořadu Eurovision Song Contest 2009.

Svou kajícnou zpověď a sypání si popela na nebohou mou hlavu vám zde předkládám a doufám, že mi bude odpuštěno.

Bylo, nebylo, kdysi před dávnými léty, konkrétně v roce 2009, se to stalo...

...ten den to vypadalo všechno jako obvykle. Do práce jsem dorazila včas a stejně jako vždycky bych si šla nejradši lehnout. Jenže jsem musela na svém pracovišti setrvat až do půlnoci. Pokud někdo z vás čtenářů netuší, kde jsem pracovala, pak vězte, že na grafice zpravodajství České televize. Při své odpolední směně jsem bývala zavalená (a stejně tak i kolegové) grafy, telefonáty, citáty a různými grafickými požadavky od redaktorů domácí, ekonomické i zahraniční redakce. Byla to, pravda, trochu rutina a kolbenka zároveň, ovšem o vzrušení se nám denně starali všichni zadavatelé požadavků tím, že po nás chtěli splnit úkol okamžitě teď hned a fofrem a bez chyb a všichni najednou a…prostě seděli jsme u počítačů a mydlili jeden úkol za druhým.

Jako správná blogerka mám občas v hlavě nějaký úžasný nápad na kvalitní článek a ten mi pomalu ale jistě zaplňuje mozkové závity a způsobuje přetlak, který prostě po určité chvíli musí ven. Zkrátka to musím hodit do wordu a udělat si v hlavě místo na náročné požadavky na mě kladené v práci, že. No a někdy se stalo, že těch požadavků bylo tolik, a těch otravných redaktorů celý zástup, že jsem neměla čas vypustit blogerskou páru, a tlak narůstal. V pozdních večerních hodinách pak zástup zřídl a zbývali jen redaktoři, kteří připravují Dobré ráno. „To zmáknu levou rukou,“ myslela jsem si a vždycky to tak bylo. Ten den, o němž je řeč, jsem všechno stihla a navíc i článek napsala.

„Hele, tady ji máme! Průserářka přišla!“ Těmito slovy mě přivítali kolegové druhý den, sotva jsem vkročila do dveří. „No pojď, děvenko, a popatři na dílo zkázy!“

Zírala jsem na jeden z mnoha telefonátů do Dobrého rána a nechápala.

„No? Kdopak to je, co? A jakpak se to píše, he?“

Koukala jsem a pořád mi to nedocházelo. „No co, to je Banga a volá z Moskvy.“

„Tak Banga, jo? A co takhle Lavička, ten by to bejt nemohl?“

A on to byl Lavička, přestože tam bylo napsáno Radoslav Banga…

Jenže to nebyl mukám konec. „No a jakpak se píše název skupiny, no?“

A já zírala na Gypsi.cz., místo Gipsy.cz….

„Jéžíšmarjááá, oni to odvysílali?“

„Jo, odvysílali a viselo to tam pět minut. V režii se mohli zbláznit. Ti řvali!“

Ještě jsem si musela vyslechnout nejapné poznámky o tom, jak se všichni domnívali, že jsem dobrá češtinářka, jak je možné, že nežiju velkolepou eurošou, notabene vysílanou naší televizí, jak nepoznám slavného Bangu od neméně slavného Lavičky, jak…no, dost jsem si toho vyposlechla. Ještě si dobráci zavzpomínali na malér našeho bývalého kolegy, který na požadavek: dejte nám tam fofrem vlka, poslechl a šoupnul tam vlka. Jenže režie měla na mysli kardinála Vlka…naštěstí to do vysílání duchapřítomný technik nestřihl, protože mu to neštymovalo.

Chabě jsem se bránila tvrzením, že já jako stařenka nemám páru o české rapové scéně, že jsem napsala gypsi podle vzoru pepsi, a že můžou být rádi, že jsem neposlala Bangu - Lavičku třeba do Varšavy, že jo. Nakonec jsem taky mohla zvorat i telefonát s Kratochvílovou a vrazit tam Fibingerovou, sport taky není moje silná stránka…

Když mě dost potrápili, prozradila mi naše šéfka Renata, že už v režii trochu vychladli a nežádají moji starou hlavu, protože jako z udělání ten den nikdo před vysíláním grafiku nezkontroloval, ač je to povinností produkce. Já jsem šéfce kajícně slíbila, že se večer budu dívat na přenos z Moskvy, a že začnu pilně sledovat naši hudební scénu, a že už to víckrát neudělám….

Večer jsem se opravdu, opravdu chtěla dívat na Eurosong, jenže jako z udělání dávali má milovaná Pravidla moštárny. No a navíc jsem viděla upoutávku na přenos z Moskvy, kde Banga lítal v červených jégrovkách jako nějaká figurka z grotesky, a to prostě nešlo. Já zde kajícně přiznávám, že jsem nebyla schopna přepnout a vyměnit krásný film za senzační a nejskvělejší, a já nevím jakou ještě, šou z Moskvy.

Druhý den jsem se z novin dozvěděla, že se Gypsi - Gipsy s Bangou - Lavičkou nedostali do finále. A bodejť jo, diváci v tom měli asi pěkný guláš, když koukali ten den na Dobré ráno, a tam visel pět minut Lavička a jmenoval se Banga. Zkrátka jsem do řad diváctva zavlekla chaos a nejistotu, jak to tedy vlastně je, kdože nás to v tom Eurosongu zastupuje. Pro jistotu pak poslali do finále jiné šoumeny, u nichž si byli jisti jménem i vizáží. O názvu skupiny ani nemluvě.

Můžu vám sdělit, že za sedmnáct let mé kariéry ve zpravodajství ČT to byla jediná moje chyba. Ovšem ještě dnes, když si na to vzpomenu, je mi mdlo a špatně od žaludku. Na Eurosong jsem se nedívala tehdy ani nikdy jindy, ale na ten v roce 2009 si vzpomínám dodnes. Radku Bango, odpusť!

p.s. po tomto maléru jsme si na grafice prosadili, že požadavky na nás kladené budou pouze a jedině v písemné mailové formě. Tím se zajistil nejen pravopis, ale taky pořadí. A že se i redaktoři dopouštěli v mailech chyb, to je ovšem druhá věc. Koneckonců, jsme jen lidi.