Už je to dávno, kdy jsem usedla do školní lavice coby vykulená copatá holčička. Byla jsem zvědavá na vše nové, zejména na paní učitelku, která mi měla nahradit na pár hodin denně mou maminku.

Paní učitelka se jmenovala Růžena Fialová a byla asi ve středním věku. Měla jsem ji ráda, i když jsem nebyla nejklidnější dítě a občas jsem musela stát v lavici za nějaký prohřešek. Učení mi šlo , jen krasopis jsem ne vždy zvládla na jedničku. Krásným písmem jsem nevynikala bohužel nikdy. Mám dodnes schované  své první vysvědčení , tak i všechna ostatní, která jsem za život obdržela. Pak se během nižší základní školy vystřídalo několik učitelek, až jsme v 6. třídě dostali na každý předmět jiného učitele. Nejvíce vzpomínám na pana učitele Pokorného, který nás učil českému jazyku. Byl to bodrý Moravák, pocházel z Brna, na které rád vzpomínal. Měl sice dost výbušnou povahu, ale byl spravedlivý a donutil k učení i ty největší lenochy. Myslím, že měl hlavní zásluhu na tom, že jsem nikdy  neměla s češtinou ani s literaturou potíže. Vždy se o nás vzorně staral. Vzpomínám, že pro nás na konci školního roku připravil nádherný školní třídenní  výlet právě do Brna a jeho krásného okolí s návštěvou  Mahenova divadla, Macochy a Moravského krasu. V divadle jsem poprvé slyšela krásnou pohádkovou operu Carl Maria von Vebera "Čarostřelec, která mi dala podnět k tomu, že jsem se začala zajímat i o tento hudební žánr.   Dodnes si ten výlet ráda připomínám. Se svými spolužáky jsme se před lety dali dohromady a scházeli jsme se na srazu. Bohužel, již to dnes není možné kvůli zdravotním problémům nás všech. Zbylo jen pár hezkých vzpomínek.

Po absolvování základní školy jsem byla přijata na průmyslovku v Ústí nad Labem.  Zde bylo mnohem více profesorů, na některé jsem už zapomněla, ale na některé se zapomenout nedalo. Nejzajímavější a asi nejpečlivější byl profesor češtriny Gustav Pospíšil. Byl obávaným učitelem právě pro svou důslednost a spravedlniost.  Autoritu měl i ve sboru, kolegové si ho vážili. Trochu připomínal prvorepublikové profesory známé z filmů o studentech. Jako učitel byl nepřekonatelný. Probírali jsme zejména literaturu, donutil nás svou autoritou  číst různé knihy, vést si čtenářský deník, který mám dodnes schovaný a svým obsahem pomohl několika pozdějším studentům při studiu, i tzv " měsíční četbu", kdy jsme každý měsíc museli přečíst jednu knihu, napsat stručný obsah, hlavní myšlenku , používaný jazyk a zhodnotit hlavní hrdiny a to vše napsat na kartičky, které se mu odevzdávaly. Nikdo z celé třídy neměl u maturity z českého jazyka potíže, nikdo nepropadl. Jsem ráda, že jsem ho poznala. 

Ovšem nezapomenutelní jsou i profesoři trochu odlišných kvalit. Například profesor ruštiny byl někdy nevyzpytovatelný. Jak jsme časem zjistili, byl pravidelným sázkařem v Sazce. Když vyhrál nějakou cenu, byl v pondělí, kdy jsme jeho hodinu měli, veselý a zkoušení žáci nedostali nedostatečnou. Ale když nevyhrál, tak zkoušel většinou "za pět". Výběr zkoušených žáků prováděl podle vylosovaných čísel. Vždy jsme se ráno v pondělí sháněli po výsledcích Sazky a žáci se stejným číslem, jaké bylo vylosováno, se klepali, že budou vyvoláni.  Ovšem také jsme měli i mladé, hezké profesory, které tajně milovaly některé žačky. Jeden profesor zase trochu  "nadržoval" dívkám, aby vzápětí jeho starší kolega neprohlásil, že " ženská patří do kuchyně" a ne na odbornou školu. Nás dívek bylo ve třídě jen šest a on to považoval jen za " ústupek feminizaci. I přes jeho názor jsme všechny zdárně odmaturovaly.

My, co jsme to dotáhli zdárně až k maturitě, se pravidelně scházíme na srazu, dříve po pěti letech a nyní, když už jsme důchodci, tak každý rok. Už ale naše řady řídnou, někdo už nepřijde nikdy, řada nás má zdravotní potíže, tak přijde jen když zdraví dovolí. Letos to už bude šedesát dva let po maturitě. Byli jsme prima třída.