Když nás "íčkařka" Vlasta pozvala na zajímavou výstavu Czech Press Photo 2024 do Prahy do Národníhio muzea, nezaváhali jsme ani minutu. A když jsme ještě navíc jako bonus dostali setkání s milýma lidičkama z našeho "íčka", neodradil nás ani docela silný ranní mráz.

Naši sousedé a kamarádi nám dokonce nabídli, že nás na výstavu doprovodí, a vezmou nás ráno autem na rychlík do Hulína. To se nedalo odmítnout. Jenže chybička se vloudila, a já jsem nastavila ranní vstávání o hodinu později. Když na nás o půl šesté ráno zazvonili, byli jsme ještě v posteli. Museli jet sami, a my jsme se vydali 3 km pěšky na další vlak. V Hulíně jsme stihli rychlík do Olomouce. Jenže další přípoj - Valašský expres - měl, kvůli požáru cisteren, 40 minutové zpoždění. Vtom se přiřítil další rychlík - Zlínský expres - a my jsme si mohli užívat pohodlnou cestu hezkou krajinou. Hodní průvodčí nám uznali jízdenky z ranního spoje. Do Prahy, na Hlavní nádraží, jsme dorazili přesně v jedenáct. Zájemci o prohlídku výstavy na nás čekali u vchodu do sálů.

 

 

Začátek výstavy byl ale hodně depresivní, katastorofický a smutný. Účastníci soutěže, novináři, váleční zpravodajové a fotografové zachytili okamžiky  z loňské povodně na Severní Moravě, dozvuky střelby na Filozofické fakultě v Praze. Mohli jsme vidět neveselé fotografie z pokračující války na Ukrajině, z bojů v pásmě Gazy i z jiných neklidných míst naši planety.

 

 

 

 

 

 

  

 

Toto není po náletu, to je sídliště v Praze

 

 

Ještě něco ze sportu

 

 

 

 

 

Na fotografiích bylo i pár poltiků domácích i zahraničních

 

 

 

A teď něco na pohodu

 

 

 

 

 

Návštěvníci 

 

 

 

 

Nám se to líbilo

 

Nám taky

 

 Moravská proticovidová

 

Příjemné posezení v hospůdce

 

 

 

Všechno jednou končí. Vyšehrad jsme museli vynechat, zpáteční vlak už na nás čekal. Před nádražní budovou jsme uprostřed dvou rušných silnic potkali vysokého muže středních let s mapou Prahy v ruce. Na ní měl zakroužkované Hlavní nádraží, které hledal. Na moji otázku odkud pochází, odpověděl, že z Kanady, a že jede do Bratislavy. Když jsme mu řekli, že stojí před hledanou budovou, odvětil, že on hledá "many people". Tak jsem mu doporučila, že musí sestoupit po schodech do podzemí, a tam, že najde opravdu hodně lidí. Byla jsem ráda, že jsem mohla zúročit své snažení na Duolingu, kde se učím anglicky. Na cestě zpět se už nic dramatického nepřihodilo. Když jsme dorazili domů, zrovna začínaly televizní zprávy na ČT1, a těch příjemných tam taky zrovna moc nebylo.

 

 

Foto: "skoroíčkařka" Jana