Proslavený italský kulinářský skvost.  Pochází z Benátek,  stejně jako jeho jmenovec. Tedy vlastně naopak,  jelikož carpaccio je jmenovec Carpaccia.

Byl jednou v Benátkách jeden bar, kam se chodí dodnes. Od roku 1931. Jmenuje se Harry´s Bar a otevřel  si ho pan Giuseppe Cipriani. Šlo o vyhlášené místo. Ve třicátých letech minulého století sem na koktejly z extra dry Martini chodila nejen italská smetánka, ale také někteří slavní cizinci. Například Francis Scott Fitzgerald a Ernest Hemingway. Nejednu sklenku tam tihle bouřliváci vypili… 

Po druhé světové si bar oblíbily filmové hvězdy.  Orson Wells, Kirk Douglas, Gregory Peck, Sophia Loren, Audrey Hepburn a mnoho dalších. V padesátých letech tam  s nimi občas sedávala kněžna Amalia Nani Mocenigo. A tahle dáma trpěla těžkou chudokrevností. V rámci tehdejších léčebných metod a doby bez výživových poradců, doporučovali lékaři mátožné kněžně syrové maso s frekvencí ráno-poledne-večer. Jenže jí se z něj zvedal žaludek, takže nebyla schopna pozřít sebemenší sousto. Nezabral ani tatarský biftek. A tak dostal pan Cipriani nápad. Na tenoučko nakrájel syrovou svíčkovou, pokapal troškou majonézové omáčky a posypal parmezánem. A kněžně novinka - zatím beze jména - chutnala. Kulinářský vynález poté vyzkoušeli i další hosté. Asi jim to nedalo, když viděli,  jak se kněžna cpe...

Stejně jako u nás, i v Itálii se všechno hned rozkecá. Takže Harry´s Bar začal být svým rafinovaným syrovým hovězím vyhlášený. Načež jednoho dne panu Ciprianimu konečně secvaklo. Možná v galerii. Rád se díval na obrazy renesančního benátského malíře jménem Vittore Carpaccio. A právě jeho speciální odstín červené mu připomínal vlastní výtvor. A bylo to.

Carpacciova červeň (Wikipedia) 

Carpaccio pak rozepjalo svá hovězí carpacciovská křídla a letělo světem, až se dostalo až k nám. Takže umělecký pokrm se vším všudy...