Mluví se často o stále trvajícím určitém nerovnoprávném postavení žen ve společnosti. Pokud bourání genderových stereotypů skutečně vede k emancipaci a vyrovnání pozice žen ve společnosti, pak nelze nic namítat.

Otázkou je, kdy začít, už ve školce a tolerovat pokusy genderových kutilů o bezpohlavní nebo jinak pohlavní jedince? Nejsme všichni stejní, příroda ráda experimentuje. Jak se kdo cítí, je to jeho osobní záležitost. Ovšem umělé sjednocování vedoucí ke zpochybňování biologické funkce ženy a muže, tohle příroda jaksi nemůže pobrat.

Už u malých dětí se většinou přirozenou cestou projevuje příslušnost k určitému pohlaví, aniž je účelově vedeme klučícími nebo holčičími hračkami. Dívky jsou přirozeně třeba mazlivější, chlapci než mazlení preferují zápasení a lichotí jim pochvala za zdatnost.

Starý muž už po 3 generace toto vnímá. Třeba zrovna volba hraček.

Stalo se, že malého chlapce a jediného v okruhu přátel a známých, při návštěvě sestřenic zaujala jím dosud nepoznaná hračka.

Byla to panenka, a takových měly dívky doma více. Při odchodu jednu dostal darem, když neskrýval, jak ho zaujala. Doma ji důkladně rozmontoval. Do detailů ji prozkoumal, osvojil si techniku svlékání šatů a botiček a zjistil, že i vlasová paruka se dá bez poškození sundat. Pak panenku odložil a už si s ní nikdy nehrál.

Dospěl v muže a otce, ony dívky zase v ženy a matky, tak jak to přírodní zákony předurčily. Nabízí se otázka, proč experimentovat a něco napravovat, když to funguje samo.